Kapitola I. Seance- část třetí

15. dubna 2018 v 18:04 | Nikolas |  Příběhy Deresu: Hlas mrtvých
"Krucinál, hergot, sakra kde jsem je zas dal. Já se na to všechno můž…" Artorius dokázal být docela výřečný na tak jinak tichého člověka, ale když se naštval, byl horší než všichni ďáblové dohromady.
"Do psí prdele, kam jsem je sakra zas dal?!" bylo mi jasné, co hledá, tak jsem si odkašlala a když si mě nakonec všiml, ukázala jsem mu na čelo.
"Jsem se tě lekl, Ali. No a ještě k tomu teď musím vypadat jako ten největší senilní blb."
"Uhmm, neřekla bych, že ten největší." pousmála jsem se.
"To teda děkuji." naštěstí měl vždy smysl pro humor a nedělalo mu problém si udělat legraci i ze sebe samotného, a tak mi můj úsměv oplatil.
"Tak co mi přinášíš? Co mi ta vaše Ctihodná vzkazuje teď?"
"Jen že si milostivě máte dávat pozor, kolik si toho příště dáte."
S vážným pohledem jsem k němu přistoupila a chytla jej za rameno: "Vím, že máte občas bolesti, ale dávejte si prosím pozor. Hernida říkala, že vašemu tělu ty bylinka taky nedělají dobře."
Lehce se pousmál a kývl hlavou.
"Mohl bych tě o něco požádat, když už jsi tady?"
"Jasně. O co jde?"
"Mé další dílo má být socha vznešené dámy na její dvacáté narozeniny, ale ona se neuráčí mě tu přeci vystavovat, abych jí mohl vytesat sochu. Jste ve stejném věku i postavově jste si podobné, jen bych potřeboval vidět, jak by to vypadalo, kdyby ses nějak postavila. Toť celé. Bude to rychle." musím se přiznat, že mi tak trochu vypadlo z hlavy, o co mě požádala Hernida, a tak jsem svolila, že mu pomůžu. Musela jsem si vyzkoušet pár póz i dokonce oblečení, Artorius horlivě trval, že si musím odložit ten meč, že ten by se u urozené dívky neviděl.
Asi až po dvou hodinách, když jsem ho tak pozorovala, jak si pořád něco zakresluje do deníku, uvědomila jsem si, že mám u sebe seznam bylinek a že je mám právě teď asi sbírat.
"U prokletého Úhoře!"
"Co se děje?"
"Měla jsem hledat pro Ctihodnou nějaké bylinky."
Protočil očima a hlavou kývl hlavou, že už je hotov.
Když jsem došla k lesu, muselo být už poledne, přesto jsem však musela neustále mžourat očima, abych něco vůbec našla, neboť nebesa byla zamračena a koruny stromů toho světla taky moc nepropustily.
Vždycky jsem se tohoto místa bála, těch vysokých stromů, toho zvláštního ticha co tu panuje, ani ten chlad, tomu moc nepomáhal. Tenhle můj strach z lesa ze mě dělal trochu podivínku mezi našimi lidmi, přeci jenom jsme potulný lid, který přechází z jednoho lesa do druhého. Můj kmen je sice výjimečný tím, že jsme se usadili, ale i tak, že se bojím lesa, je trošku pro všechny zvláštní. No co už.
"Á tady jsi. Konečně." sehnula jsem se pro jedno malé kvítko, když jsem uslyšela mužský hlas.
"Teď pomalinku vstaň a otoč. Žádné prudké pohyby."
Neměla jsem moc na vybranou a tak jsem uposlechla, slyšela jsem, že někdo velmi blízko se natahovala tětiva luku, kdybych běžela od nich, byla bych lehkým cílem, střelili by mně do zad a bylo by po všem.
"Ale podívejme se, taková hezká kočička."
"Ugh, chce se mi z vás zvracet, vy prasata. No ale jste jen dva. To bych mohla zvládnout. Hlavně musím být klidná, to se poddá. Snad. Tak jo, jsou tu jen dva. Naštěstí stojí vedle sebe, což by nebylo moc pro mě dobré, tedy kdyby jeden z nich neměl ten luk. Snad by nevystřelil nablízko, mohl by zasáhnout toho druhého. Nemám moc na výběr. Soustřeď se Alethio!"
Nenápadně jsem si sjela rukou po pravém boku.
"Nic?!" pak mi to došlo, musela jsem nechat meč u Artoria.
"Doprdele!"
Promluvil ten stejný chlap: " Původně jsme chtěli peníze, ale u takový květinky bychom mohli udělat výjimku, co Franzi?" pokývl na lučištníka, který mi jen ukázal svůj bezzubý úsměv.
"Je mi špatně z toho, co se právě snažím říct, ale musím je trochu oblbnout."
" Snad byste neublížili takové bezbranné dívce, jako jsem já?" oblízla jsem si rty v naději, že je to víc naláká a oni nebudou tak ostražití. Oba se pořád tak pitomě smějí.
Pomalinku jsem přikročila k tomu s tím mečem, zatímco jsem předstírala, že si svlíkám svůj vršek.
Oba se začali taky přibližovat. Výborně. Ještě kousek.
Ten s tím lukem konečně polevil a přestal natínat jeho tětivu.
Vyrazila jsem.
 

Kapitola I. Seance- část druhá

15. dubna 2018 v 16:58 | Nikolas |  Příběhy Deresu: Hlas mrtvých
Takhle jsem si tohle ráno nepředstavovala, ale určitě si nebudu stěžovat, že mě Hernida probudila z té příšerné noční můry. A když je už řeč o Hernidě, chudák sama vypadá, jakoby viděla ducha
"Holka, vyděsila si mě." pousmála se a na postel mi položila čisté oblečení.
"Budu potřebovat aby si skočila do lesa pro nějaké bylinky. Dostala jsem novou objednávku z města, ale poslední zásoby jsem použila na Asyrovu dávku." šlo vidět, že má strach. Asyr, můj bratr, je již od narození nemocný a ani Ctihodná Hernida, bylinářka a léčitelka Kmene Drápu, nebyla schopna najít lék. Jen se nám zatím dařilo udržovat jej ve stabilní kondici. Tedy alespoň po většinu času. Někdy se stávalo, že u něj propukly horečky a to už ani její umění a znalosti nepomáhaly, ve městě nám alchymista prodal laciný lektvar a nám vždy nezbývalo nic jiného než čekat, jestli se jeho stav zlepší. Díky Medvědici se zatím vždy zlepšil. Musím ale přiznat, že mám strach, veliký strach, že to příště nezabere, že bychom ho mohli ztratit.
"Nepřemýšlej nad takovými věcmi." pomyslela jsem si a konečně vstala z postele. Hernida nečekala dlouho, poté co uviděla, že jsem v pořádku, odešla z mého pokoje.
Opravdu nesmím na něco takového ani myslet, zvláště ne teď, když se ve městě konečně ukázal ten zpropadený mág. Vydřiduch jeden, řekl nám, že za jeho léčbu bude požadovat aspoň 500 zlatých. Když s námi mluvil, ani se nepokoušel skrývat svůj odpor vůči našemu lidu, ten jeho pohrdavý pohled mě tak štval, že jsem měla chuť mu jednu vrazit, ale bylo mi jasné, že by to bráškovi nepomohlo a taky bych toho namyšleného floutka utvrdila v tom, že jsme všichni barbaři.
"No což, není čas nazbyt, Hernida bude určitě potřebovat pomoc, měla bych se obléct." navlékla jsem si na sebe bílou košili a kalhoty, které mi Ctihodná přinesla. Přešla jsem k zrcadlu a chvíli jsem se před ním upravovala. Normálně jsem na takové věci moc nedala, ale dneska k nám má přijet ctěný host, který by se prý chtěl dozvědět něco o naší kultuře. No a proto samozřejmě zamíří do našeho domu. Za Ctihodnou Hernidou a za mnou, dcerou posledního šamana Kmene Drápu.
Slyšela jsem, jak mě Hernida volá, tak jsem na sebe hodila kožešinovou vestu a rychle seběhla dolů.
Musela jsem se pousmát, když jsem viděla na stole připravenou snídani. Některým Hernida připadala tvrdá a neustále zamračená osoba, ve skutečnosti to byla neuvěřitelně hodná žena. Pořád nemůžu uvěřit, že se nás obou ujala, po tom co nám umřeli rodiče. Zvláštní je, že dodnes nevíme, jak zemřel můj otec. Maminka zahynula, když porodila Asyra, ale tátova smrt nebyla nikdy objasněna. Nejhorší na tom všem bylo, že mi nedovolili, abych se účastnila pohřebního rituálu. Až nedávno jsem zjistila, že otcovo tělo mělo v takovém stavu, že si starší nebyli jisti, zda-li bych měla být přítomná. Nezazlívám jim to, samozřejmě bych se chtěla rozloučit, ale vím, že mysleli na mé dobro.
"Až se najíš, zajdeš za Artoriem a dáš mu tenhle balíček. Hlavně mu nezapomeň připomenout, že si toho nesmí vzít příliš moc najednou, jinak nám tu bude zase poletovat po osadě a vykřikovat, že umí lítat." při té vzpomínce jsem se usmála, chudák starý pán si ani na nic nevzpomínal, ale ostudu tu si udělal doživotní.
"Ještě něco?"
"No potřebovala bych ještě pár bylinek, tak kdybys nějaký v lese našla, tak bych se nezlobila." to už jsem dojedla, vzala jsem balík pro Artoria, lístek s bylinkami, které mám najít a vyrazila jsem.
Tedy to jsem chtěla udělat, ale u dveří mě zastavila Ctihodná a zamračeně se na mě podívala.
"No jo, už jsem zase zapomněla." vtiskla mi do ruky krátký mečík a hluboce si povzdychla.
"Co bys beze mě, holka, dělala?"
Jen jsem se pousmála a vyšla ven.
Asyr si hrál venku s pár kamarády, tak nechtěla toho černovlasého uličníka rušit, ale on jako kdyby vycítil, že jsem vyšla a přiběhl za mnou.
"Ségra, ségra, ségra! Dneska mi ji už konečně koupíš?" Ahhh…tu otázku jsem nesnášela, od té doby, co uviděl představení nějakého pitomého barda, tak si přeje, abych mu koupila lyru, samozřejmě že bych mu ráda vyhověla, ale musím si nejdřív našetřit na toho mága a až potom budu moct mít i nějaké vedlejší výdaje.
"Nevím, nevím. Nevidím důvod, abych někomu tak nezdvořilému něco kupovala." bráška na mě vyvalil oči a rychle se lehce se dokonce i uklonil.
"Máš pravdu, omlouvám se." odběhl na pár metrů pryč a pak se hned vrátil.
"Dobré ráno, sestřičko! Jak ses dnes vyspala? Doufám, že dobře!" rychle to ze sebe vychrlil, nadechl se a pokračoval: "Doufám, že ti chutnala snídaně a tak….Lepší?"
"Chutnala a tak? Budeš na tom muset trochu zapracovat." něco sice zamumlal, ale já ho jen pohladila po vlasech a poslala ho zpátky za ostatními, ať si jde hrát.

Kapitola I. Seance- část první

15. dubna 2018 v 13:01 | Nikolas |  Příběhy Deresu: Hlas mrtvých
Hudba. Zvláštní hudba.
Kmenové tance? Mí bratři, mé sestry?
Ne…Cizinci s maskami rodu…Neznám je. Jsou cizí, přesto mluví jazykem starších, mají znak Ursy. Jsou to našinci, pořád je nepoznávám. Tancují kolem ohně, uneseni transem, ozářeni měsíčním světlem….Počkat…měsíc..je rudý.
Z dálky se ozývá vytí vlků, oni si toho ale nevšímají. Soustředí se jen na svůj tanec. Nevidí ani mě, i když stojím přímo u nich. Možná je to tak lepší.
Obešla jsem je, ale pořád mě nevnímají, ani zvířata, která se sešla kolem jejich kruhu. Něco tu není dobře…
Najednou začali padat, jeden po druhém se schoulili k zemi, nastalo hrobové ticho, zvířata zmizela, na jejich místě zbyly jen kosti a hnijící vnitřnosti. Oheň, který doteď silně plápolal, uhasl, dokonce i měsíční svit byl zahalen mračny, přesto však vše vidím. Vše jakoby utichlo až mrtvolným klidem, až na ty vrány, které se sem teď slétávají. Jejich rudě zářící oči si prohlíží celou tu scenérii, ale pak prostě jen zírají na střed kruhu. Slyším bubnování, čím dál tím víc nahlas. Ohniště se z ničeho nic rozžehlo, ale i tak mi připadá, že je tu neuvěřitelná zima. Ty postavy se znovu probudily k životu.
"Co se to tu sakra děje?!" vykřikla bych, kdybych nebyla naprosto zkamenělá, mohu jen bezmocně pozorovat, co se má odehrát dál.
Něco se na nich změnilo, jsou to snad úplně jiní lidé…Ne…jsou to oni, ale přesto…
Někteří vypadají starší, jiní mají teď na těle šrámy a jizvy, další vypadají, jakoby si prošli morem. Klekají si kolem ohně, jen jeden z nich zůstal stát. Starší muž v medvědí kožešině, na jeho holé hlavě jsou vytetovány symboly bohů: Ursy-Medvědice, Aurana-Havrana, Eelase-Úhoře a Aarnase-Jelena.
Nevím proč, ale ten muž mi přijde povědomý, jako bych ho už někde viděla.
Ze symbolu Havraního boha vychází zelené světlo, stejně tak i oči toho muže vypadají, jakoby se změnily v dva zářivé smaragdy.
Je tu strašná zima. Pořád se nemůžu hnout. Co mám dělat?
Stařešina se na chvíli vzdálil. Cítím, jak se mi do končetin vrací síla. Ještě chvíli a budu volná.
Sakra, sakra, vrací se zpět. Bohové stůjte při mně.
Něco má v ruce. Havrana.
Přistoupil zpátky k ohni, všichni jej sledujeme. Něco řekl, ale neslyším ho.
Ruce nadzvedl nad plameny a pomalu a jistě zakroutil havranovi krkem. Všichni se uklonili.
Chci se znovu pohnout, cítím, že se něco blíží.
Vhodil mrtvého ptáka do ohně. Pak to začalo. Zvuk krákajících havranů se rozléhá snad celým světem.
"Můžu se hnout. Já se můžu pohnout." proletí mi hlavou, jenže má radost nemá dlouhého trvání. Křik těch ptáků začíná být nesnesitelný, necitelnost a ztuhlost byla vystřídána bodavou bolestí, ale já se nedám, já…já…
Konečně si mě asi všimli, zírají na mě. Až teď je vidím takové, jací doopravdy jsou. Jejich hnilobná těla se dala do pohybu, jdou si pro mě.
Nesmím se jim poddat, budu bojovat…musím. Nemůžu přeci brášku opustit, nemůžu ho zklamat, musím být pro něj silná.
Nemám však ani šanci, až s děsivou rychlostí mě ti mrtví obklopili a svírají mě s nelidskou silou. Bojuji. Nemá to cenu.
Někteří z nich ustoupili, aby uvolnili cestu Stařešinovi. Ta tvář, ta tvář, znám ho odněkud.
Uchytil mou tvář svýma kostnatýma rukama. Civí na mě.
"Pust mě, příšero." můj výkřik je následován plivancem, který dopadá do míst, kde by měl ten nebožtík mí levé oko.
"Máš sílu, to se musí nechat. Většina lidí by prostě jen upadla do hlubokého spánku." na chvíli se odmlčel.
"Uvidíme, uvidíme."
Věděla jsem, že se z jejich sevření nedostanu silou, tak jsem na chvíli přestala s bezcenným odporem. Musím si udržet sílu pro Asyra. Neboj, bráško, dostanu se k tobě.
Najednou se vše otřáslo.
Volají mé jméno: "Alethio, Alethio, Ale…!!" třesou se mnou. Co se to se mnou děje?

No a pak jsem byla dosti hrubě probuzena rytířem na bílém koni. Až na to, že to vlastně nebyl rytíř, neměl koně a taky to nebyl ani chlap. Naše Hernida se mnou musela cloumat asi dost dlouho, když se mě pokusila vzbudit vědrem studené vody.
 


Rozum a cit

10. dubna 2018 v 18:24 | Nikolas
Rozum a cit
Podle některých jsou tyto dvě lidské "vlastnosti" neslučitelné, dva protipóly, které se navzájem odpuzují a jejichž skloubení nebo spojení je nemožné.


Jedni se chtějí řídit pouze rozumem, logikou a myšlením, které je má dovést na jejich vytouženou cestu. A ano musíme si přiznat, že díky rozumu jsme schopni se dostat i z dosti nepěkných situací nebo nejlépe se díky rozumu do nich ani nedostaneme. Je pravda, že rozum nám poskytuje řešení našich problémů, dává nám možnost, jak se "vyhrabat" z nesnází a jak se chovat a žít co nejefektivněji, ale také nás svazuje. Neumožňuje nám chybovat, i přesto, že chybování je jistým způsobem učení samo o sobě. Rozum nás také obírá o vzpomínky a zážitky, které by nám kdykoliv během našich životů připomněly, že přeci jenom jsme na tomto světě rádi a že stojí za to i chybovat, neboť je přeci lidské. Rozum nás svazuje.

Ti druzí, ti se zase rádi řídi city, kterými projevují svou osobnost, své vlastní já, jejich myšlenky, názory a představu o sobě i druhých. City nám dávají sílu, ukazují nám, že nejsme jen roboti, kteří snaží plnit neustále něčí rozkazy a požadavky. Ve své podstatě z nás city dělají, co jsme-lidi. Jen díky citům máme inspiraci a chuť něco dělat, vytvářet, nad něčím přemýšlet…City jsou to, co uvádí tolika věcí na světě do pohybu. Ale stejně jako rozum jsou samy o sobě destruktivní, neboť nám neukazují cestu, nýbrž jen destinaci a tím nás oslabují a velmi postupně nás utápějí ať už v pozitivním nebo negativním spektru. Jenom s city jsme omámení chvilkovou senzací a nejsme schopni vidět do budoucna, možné následky, změny, zakončení, to vše je zastřeno momentálním blahem či nesnází. City nás svazují.

Myslím si, že jedině společně nás mohou city osvobodit, jedině harmonie nám může ukázat naši "destinace i cestu". Pokud dokážeme skloubit tyto dvě lidské "vlastnosti", prokážeme svou vlastní dospělost a uvědomělost. Prokážeme, že jsme pořád člověkem, který ale je schopen sám za sebe uvažovat a také si i ale užívat svého života. Rozum a cit nás osvobozují.

Trest

10. dubna 2018 v 17:44 | Nikolas
Celou místností se tehdy nesl odporný zápach.
Z ničeho nic se sklepení dveře rozrazily dokořán a do temného sklepa vstoupil muž oděný v novém obleku, který byl avšak od něčeho zašpiněn. Muž samotný byl naprosto propocený, jeho oči neustále kmitaly tam a zpět a prsty jeho levé ruky nepřetržitě poklepávaly o jeho stehno.
Chvíli tam jen tak stál a zíral do černé prázdnoty, asi až po deseti minutách za sebou zavřel dveře a vstoupil dál. Z kapsy si vytáhl svůj mobil a svítil si na cestu, aby náhodou v té tmě nespadl ze schodů. Zase tam tak dlouho postával, jen se díval na svůj telefon snad s očekáváním, že se mu má někdo ozvat.
Mobil si nadzdvihl na úroveň očí a palcem přejížděl po zhasínající se obrazovce. Chvěly se mu rty a z očí mu zkapávaly slzy. Jen tam tak tiše vzlykal, osamocen, nemilován, myslel si.
Náhle však zavrtěl hlavou, mobil zastrčil zpět do kapsy a začal se upravovat. Chvíli to trvalo, ale jakmile byl hotov, rozpochodoval se po místnosti. Musel ji velice dobře znát, protože i přes tu naprostou tmu o nic zakopnul a ani do ničeho nenarazil.
Sklepem se tedy ozývaly pouze jeho kroky, kapky deště dopadající na okenní sklo a třískání okenic způsobené silným větrem.
Zase se zastavil.
Chvíli se nic nedělo. Zase jen tak hleděl do prázdnoty.
Až po dlouhé chvíli se zase rozpohyboval. Skoro až s nacvičenou přesností vytočil něčí číslo a přiložil si mobil k uchu.
Nic, žádná odpověď.
Hlasová schránka.
"Byla si moc…moc zlobivá.." chvěl se mu hlas a svůj pláč se ani nesnažil skrývat. Posvítil si na skvrny na svém obleku, prostě na ně jen tak bezděčně zíral. A pak znova spustil: "Navštívil jsem i tvé rodiče. Řekl jsem jim, jakou to špatnou dceru vychovali."
Velmi hlasitě vydechoval. Něco se mu otřelo a on s výrazem plným vzteku hodil mobilem o zem.
"Několikrát jsem ti říkal, aby si koupila ten PODĚLANÝ jed!"
Nastalo ticho, které bylo až po pár minutách přerušeno hlasitým rozbitím oken, které vichřice vyrazila z jejich původního místa. Celou místností profoukl silný vítr, až poté co za nějakou dobu bouřka ustala, šlo slyšet, že se ve sklepě něco těžkého houpe na provazu.
Muž se otočil směrem k místu, odkud vycházel onen zvuk.
"Neměla si být tak zlobivá. Teď se musím jít postarat o děti. Musím se postarat, aby….aby také nebyly zlobivé, stejně jako jejich maminka."
Pak už jen pomalým krokem vystoupal po schodech a bez otáčení se zpět opustil tento temný úkryt svých hříchů.

Havraní bůh

10. dubna 2018 v 16:58 | Nikolas |  Básně
Na kamenné zdi v černém hábitu se houpá,
z kamenné zdi bezmyšlenkovitě zelený mech loupá.
Ztracen ve zpěvu svých sester a bratří,
čeká na to, co po právu mu patří.

Přislíben mu byl jeho vlastní ráj,
avšak on teď musí se starat o smrti háj.
Zášť a smutek se staly jeho srdce jedem,
teď pokryté je tím chladným ledem.

Z pod dlouhých kadeří černých,
oči modré sledují zástupy věrných,
zatímco oni leží v hrobě
a on je uzavřen v nekonečné době.

Zhrzený smrti pán,
jemuž nepěkný osud byl dán.
K němu nemodlí se zástupy lidí,
jeho srdce nezná uctívání,
jemu z cesty láska lidu se klidí,
on jen zná smrtelníkův strach z umírání.

Strach sám ze sebe

29. října 2017 v 22:00 | Nikolas
Může člověk mít strach sám ze sebe? Myslím si, že určitě ano, každý z nás jednou v životě zažije moment, kdy se pozastavíme nad tím, o čem zrovna přemýšlíme, či nad tím co děláme. V nejlepším případě se jedná pouze o myšlenky, které nám připadají naprosto cizí, v tom nejhorším případě o činy a jejich, které už nemůže tak jednoduše nechat zmizet.
Podle mě dochází k tomu uvědomění si, že můžeme mít strach i sami ze sebe v období dospívání, kdy přecházíme z dětského stavu mysly do toho dospělého. V tomto období našich životů se o sobě toho tolik dozvídáme a ne vše se nám musí líbit. Například mohu uvést jakousi apatii a nevraživost vůči svému okolí, kterou často vystřídá uvědomění si, že jsme mohli i ublížit někomu blízkému. Zde můžeme pocítit strach z toho, že nejsme schopni si udržet přátele, rodinu, či něco víc, což může pro mnoho dospívajících být neuvěřitelně děsivé.
Dalším příkladem může být rozvíjející se sexualita, zvláště pokud daná osoba je vychovávána v prostředí, které je zaměřeno proti jakémukoliv projevu sexuality. Může se jednat o rodiny silně nábožensky zaměřené, konzervativní rodiny a podobné. V tomto případě má člověk opravdu strach sám ze sebe, bojí se všech těch nových pocitů, které dospívaní s sebou přináší.
Samozřejmě strach sám ze sebe může pocít i člověk dospělý. Dospělí, zvláště rodiče, musí řešit složité situace, při kterých se mohou ukázat jejich horší stránky. Jako příklad bych mohl uvést matku samoživitelku, která se stará o malé děti. Jednoho dne prostě vybuchne a svému uštědří pohlavek. Hned poté si uvědomí, co udělala a sama se stydí, za to co udělala, i když si přitom myslela, že by nikdy ničeho takového nebyla schopna. A už nemá daleko od toho, aby se bála sama sebe a toho čeho je schopna.
Podobným příkladem může být vyléčený alkoholik, který se při pohledu na flašku vyděsí z představy, čeho by byl schopen, kdyby se zase napil.
Shrnul bych to tím, že lidé mají strach sami ze sebe hlavně, když jde opravdu do tuhého, mají strach, neboť se děje něco na co nejsou úplně zvyklý a původcem této nezvyklosti jsou oni sami.

Sedm hříšných

8. června 2017 v 16:52 | Nikolas |  Básně
Superbia
Dívám se do zrcadla, větších krás již není,
jenom já právo mám na Hádovo jmění.
Já bůh, v člověčí podobě,
Já vyzývám nebesa ke zlobě.

Luxuries
Tělo na tělo, kůže na kůži,
mysl má otrokem vášnivé růži.
Zkaženosti jméno chtíč jest,
cestu plamennou začal jsem vést.

Avaritia
Sestra má skončila v plamenech,
bratrova krev vylita jest na kamenech.
Teď jen já zdědím otcovy doly,
teď již skončí ty zištné boly.

Ira
V očích záři plamennou mám,
neutopím já se ve vzteku sám.
Ostatní padají pod vůlí mou,
hřbety klaní se před pěstí zlou.

Invidia
Zlato, stříbro třpytí se cizí,
z kapes jejich brzy vždy zmizí.
To, co není mé, patřit má mi,
Já závidím bez veškeré hany.

Gula
Víno, maso i sladkostí poháry
do chřtánu vezou mi kočáry.
Tisíce dětí hladoví den a noc,
volají Otesánka o pomoc.

Acedia
Otroci mí drží mě pevně,
Já slouhy své přec neplatím levně.
Každou maličkost ostatní za mě vyplní.
Námaha u mě? To nikdy se nesplní.

Mamone Mamone

8. června 2017 v 16:00 | Nikolas |  Básně
Otcové naši robili v dolech,
život svůj celý prožili v bolech.
Šarlatán veliký pánem jim byl,
jak hladový vlk po Mamonu vyl.

Jediné co zbývá, zoufalství je,
Hlavně, že Šarlatán se poměje.
A ti Ďáblovi zlosyni bohatnou dál,
jen chudý dělník o práci se bál.

A tak zbohatlík odchází do cizího kraje,
posměšnou veselou svou hru si hraje.
Lidskost a dobro, to Šarlatán radostně vyplaší,
však zajímá ho jen to, co mu vynáší.

Ale nesmíme propadat zoufalství klamu,
Šarlatán kope si sám bezednou jámu.
Neb bohatství nezastaví smrt ani stáří

A Šarlatán dostane , co právem mu patří.

Hranice normálnosti

14. května 2017 v 11:52 | Nikolas
Hranice normálnosti
Někdy se ptám sám sebe, jestli jsem zrovna normální. Málokdy potkám někoho, kdo má stejné zájmy jako já nebo někoho, komu se alespoň líbí stejné věci jako mě. Opravdu si často připadám jako nenormální podivín, kterému trochu straší ve věži. Asi bych mohl říct, že jsem dětinský, trochu rozmazlený, praštěný a neposedný, ale to je pro mě naprosto normální. Otázka "hranice normálnosti" by se však dala rozebírat donekonečna a to nespočetnými způsoby, ale myslím si, že každý by měl nejdřív sám za sebe posoudit, díky svým vlastním zkušenostem, co považuje za normální a co ne. Člověk by se neměl nechat ovlivňovat společností a předsudky. Nikdy bychom neměli ostatní odsuzovat jen proto, že oni dělají nebo se jim líbí věci, které zrovna my považujeme za "nenormální" (pokud nikomu nebo něčemu neubližujíNerozhodný).

Co tím chci říct, je to, že si myslím, že žádná opravdová a univerzální hranice normálnosti neexistuje, protože to, co člověk považuje za normální či nenormální, ovlivňuje spousta věcí jako například výchova, kultura, zájmy dané osoby a vlastní životní zážitky. Takže aby to vypadalo, že vím jak napsat nějaký inteligentní závěr, tak napíšu tohle: Každý má právo na to, aby považoval něco za naprosto normální a něco již za hranicí normálnosti, ale nikdo by neměl mít právo, aby své názory vnucoval ostatním.

Kam dál