Strach sám ze sebe

29. října 2017 v 22:00 | Nikolas
Může člověk mít strach sám ze sebe? Myslím si, že určitě ano, každý z nás jednou v životě zažije moment, kdy se pozastavíme nad tím, o čem zrovna přemýšlíme, či nad tím co děláme. V nejlepším případě se jedná pouze o myšlenky, které nám připadají naprosto cizí, v tom nejhorším případě o činy a jejich, které už nemůže tak jednoduše nechat zmizet.
Podle mě dochází k tomu uvědomění si, že můžeme mít strach i sami ze sebe v období dospívání, kdy přecházíme z dětského stavu mysly do toho dospělého. V tomto období našich životů se o sobě toho tolik dozvídáme a ne vše se nám musí líbit. Například mohu uvést jakousi apatii a nevraživost vůči svému okolí, kterou často vystřídá uvědomění si, že jsme mohli i ublížit někomu blízkému. Zde můžeme pocítit strach z toho, že nejsme schopni si udržet přátele, rodinu, či něco víc, což může pro mnoho dospívajících být neuvěřitelně děsivé.
Dalším příkladem může být rozvíjející se sexualita, zvláště pokud daná osoba je vychovávána v prostředí, které je zaměřeno proti jakémukoliv projevu sexuality. Může se jednat o rodiny silně nábožensky zaměřené, konzervativní rodiny a podobné. V tomto případě má člověk opravdu strach sám ze sebe, bojí se všech těch nových pocitů, které dospívaní s sebou přináší.
Samozřejmě strach sám ze sebe může pocít i člověk dospělý. Dospělí, zvláště rodiče, musí řešit složité situace, při kterých se mohou ukázat jejich horší stránky. Jako příklad bych mohl uvést matku samoživitelku, která se stará o malé děti. Jednoho dne prostě vybuchne a svému uštědří pohlavek. Hned poté si uvědomí, co udělala a sama se stydí, za to co udělala, i když si přitom myslela, že by nikdy ničeho takového nebyla schopna. A už nemá daleko od toho, aby se bála sama sebe a toho čeho je schopna.
Podobným příkladem může být vyléčený alkoholik, který se při pohledu na flašku vyděsí z představy, čeho by byl schopen, kdyby se zase napil.
Shrnul bych to tím, že lidé mají strach sami ze sebe hlavně, když jde opravdu do tuhého, mají strach, neboť se děje něco na co nejsou úplně zvyklý a původcem této nezvyklosti jsou oni sami.
 

Sedm hříšných

8. června 2017 v 16:52 | Nikolas |  Básně
Superbia
Dívám se do zrcadla, větších krás již není,
jenom já právo mám na Hádovo jmění.
Já bůh, v člověčí podobě,
Já vyzývám nebesa ke zlobě.

Luxuries
Tělo na tělo, kůže na kůži,
mysl má otrokem vášnivé růži.
Zkaženosti jméno chtíč jest,
cestu plamennou začal jsem vést.

Avaritia
Sestra má skončila v plamenech,
bratrova krev vylita jest na kamenech.
Teď jen já zdědím otcovy doly,
teď již skončí ty zištné boly.

Ira
V očích záři plamennou mám,
neutopím já se ve vzteku sám.
Ostatní padají pod vůlí mou,
hřbety klaní se před pěstí zlou.

Invidia
Zlato, stříbro třpytí se cizí,
z kapes jejich brzy vždy zmizí.
To, co není mé, patřit má mi,
Já závidím bez veškeré hany.

Gula
Víno, maso i sladkostí poháry
do chřtánu vezou mi kočáry.
Tisíce dětí hladoví den a noc,
volají Otesánka o pomoc.

Acedia
Otroci mí drží mě pevně,
Já slouhy své přec neplatím levně.
Každou maličkost ostatní za mě vyplní.
Námaha u mě? To nikdy se nesplní.

Mamone Mamone

8. června 2017 v 16:00 | Nikolas |  Básně
Otcové naši robili v dolech,
život svůj celý prožili v bolech.
Šarlatán veliký pánem jim byl,
jak hladový vlk po Mamonu vyl.

Jediné co zbývá, zoufalství je,
Hlavně, že Šarlatán se poměje.
A ti Ďáblovi zlosyni bohatnou dál,
jen chudý dělník o práci se bál.

A tak zbohatlík odchází do cizího kraje,
posměšnou veselou svou hru si hraje.
Lidskost a dobro, to Šarlatán radostně vyplaší,
však zajímá ho jen to, co mu vynáší.

Ale nesmíme propadat zoufalství klamu,
Šarlatán kope si sám bezednou jámu.
Neb bohatství nezastaví smrt ani stáří

A Šarlatán dostane , co právem mu patří.
 


Hranice normálnosti

14. května 2017 v 11:52 | Nikolas
Hranice normálnosti
Někdy se ptám sám sebe, jestli jsem zrovna normální. Málokdy potkám někoho, kdo má stejné zájmy jako já nebo někoho, komu se alespoň líbí stejné věci jako mě. Opravdu si často připadám jako nenormální podivín, kterému trochu straší ve věži. Asi bych mohl říct, že jsem dětinský, trochu rozmazlený, praštěný a neposedný, ale to je pro mě naprosto normální. Otázka "hranice normálnosti" by se však dala rozebírat donekonečna a to nespočetnými způsoby, ale myslím si, že každý by měl nejdřív sám za sebe posoudit, díky svým vlastním zkušenostem, co považuje za normální a co ne. Člověk by se neměl nechat ovlivňovat společností a předsudky. Nikdy bychom neměli ostatní odsuzovat jen proto, že oni dělají nebo se jim líbí věci, které zrovna my považujeme za "nenormální" (pokud nikomu nebo něčemu neubližujíNerozhodný).

Co tím chci říct, je to, že si myslím, že žádná opravdová a univerzální hranice normálnosti neexistuje, protože to, co člověk považuje za normální či nenormální, ovlivňuje spousta věcí jako například výchova, kultura, zájmy dané osoby a vlastní životní zážitky. Takže aby to vypadalo, že vím jak napsat nějaký inteligentní závěr, tak napíšu tohle: Každý má právo na to, aby považoval něco za naprosto normální a něco již za hranicí normálnosti, ale nikdo by neměl mít právo, aby své názory vnucoval ostatním.

Maminko

14. května 2017 v 11:26 | Nikolas |  Básně
Drahá moje maminko,
chci se ti svěřit malinko.
Dobře si pamatuji na všechny ty časy,
kdy hrůzou a vzteky sis asi trhala vlasy.

Dobře si vzpomínám na něžnou tvou péči,
kdy já malinký se učil rodné řeči.
Jsi mi rádkyní, kamarádkou, jsi perfektní máma,
ale když něco mi hrozí, jsi hrozivá dáma.

Trpělivě si mě učila krůček po krůčku,
až dovedla si mě k dospělosti potůčku.
Kdybych mohl, snesl bych ti modré z nebe,

jen abych já potěšil také tebe.

Zoufání

26. dubna 2017 v 22:01 | Nikolas |  Básně
Můj obličej omývá měsíční záře
Kolem mne jen žalostné tváře.
Vše je už v prachu,
Štěstí je v dáli,
Síly na pokraji krachu
A my se jen báli.

Zoufalé stádo točí se v kolu,
tisíce sténají ve zmateném bolu.
Už zhasla nám světla,
Už přišla ta snů metla.
Dětinské naděje mi zmizely už,
přeci má ze mě být dospělý muž.

A tak teď zírám do dáli nejasné,
čekám, kdy poslední naděje pohasne.
A tak procházím se hřbitovem snů,

čekám již na příchod zoufalých dnů.

Dopis A.

28. ledna 2017 v 23:36 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
Milý P.,
Vypadá to, že jsem dorazil příliš pozdě. To, co tak urputně hledáme, nám opět proklouzlo mezi prsty…
Poté, co jsem se ubytoval, jsem si znovu prošel své záznamy, které se mi podařilo pořídit ještě před tím, než jsem přijel, také jsem si s sebou vzal několik výtisků novin, které pojednávaly o tomto incidentu. Už teď však mohu říci, že si měl naprostou pravdu, "něco" zde sídlilo, ale ať už to bylo cokoliv, je to pryč, nebo aspoň se to tak urputně snaží skrývat. Na tom nezáleží, jsem zde a zjistím pravdu….možná nám to pomůže s naším problém. Jakmile si budu naprosto jistý, že na tomto místě nic nenajdu, vydám se za tím hochem a pokusím se z něj něco dostat, je tedy důležité, aby si mi zařídil vstup do ústavu, ve kterém jej drží.

Tvůj mentor Albert

Část 8.

28. ledna 2017 v 23:23 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
Ta osoba mě popadla a hodila mě přímo proti hřbitovní zdi. Okamžitě ke mně přiskočila a přitiskla mě ke zdi, chvíli mi to trvalo v tom zmatku, ale nakonec jsem toho člověka poznal. Byl to ten strašidelný stařík. Na svůj věk měl neuvěřitelnou sílu, držel mě celou dobu jen jednou rukou a já ať jsem se snažil, jak jsem jen chtěl, prostě jsem jej nedokázal přemoci. Druhou rukou mi položil na ústa, aby mi zabránil v tom, abych si zavolal pomoc.
"Hlupáku, co jsem ti říkal? Co jsem ti říkal?! Neměl si sem chodit, neměl si je vyrušovat!" křičel na mě a celou tu dobu se mnou třásl.
"Ničemu vůbec nerozumíš! Ani jeden z vás!" muž na chvíli ode mě odpoutal svou pozornost a já toho využil, kousl jsem ho do ruky a udeřil jej nohou do pravého kolena. Jemu to však vůbec nic neudělalo, místo toho jen se mnou silně zatřásl a znovu mě přitlačil ke hřbitovní zdi. Obličej mi doslova drtil, chtělo se mi tou bolestí křičet, ale prostě jsem nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku.
Odmlčel se a jen mě pevně stiskl. Začal se rozhlížet po hřbitově a jeho okolí, bylo mi jasné, že někoho vyhlíží, ale zároveň to taky vypadalo tak, že se na tu osobu moc netěší. V tom tichu jsem si uvědomil, že je tu až příliš velké ticho…Hlasy Libora a jeho kámošů….bylo tam jen to hrobové ticho. Ten muž si toho musel taky všimnout, v jeho obličeji se objevil výraz strachu a vyděšení. Přímo se ke mně natlačil a zašeptal: " Nebude to trvat dlouho a on to s tvými kamarády skoncuje a pak si přijde i pro tebe." Na chvíli se mi zdálo, že jsem v jeho očích snad uviděl lítost.
"Utíkej!" bylo to poslední, co mi řekl před tím, než mě pustil. Nevím a ani mě nezajímá, jestli to bylo zbabělé, ale já jsem začal okamžitě utíkat, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co se stalo ostatním. Jediná věc, které jsem věnoval pozor, byl můj strach a to, že mi jde o život. Prostě jsem jen běžel, neohlížel jsem se zpátky, nechtěl jsem podívat nebo jsem se spíš bál toho, že když se otočím, něco mě snad popadne a já se odtamtud už nedostanu živý.
Nedokážu to ani popsat slovy, ten pocit, který jsem zažil, když jsem v dáli spatřil vesnici, náš hostinec…Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, chtěl jsem běžet rychleji, jenže se tam znovu přihnala ta vánice, sníh mi v běhu také moc nepomáhal.
Najednou jsem však uslyšel zvuk, který mi málem zastavil srdce. Vytí….tentokrát jsem se už ohlédl a spatřil je, ty vlky, jak se za mnou ženou….
Neměl jsem se otáčet, nevšiml jsem si totiž toho, že mi něco stálo v cestě a já o to v tom zmatku zakopnul….Těžko se mi teď vzpomíná na tu bolest, kterou jsem pocítil, když se mi do nohy zakousla ta psiska. Vánice byla hlasitá, silná, prostě můj křik o pomoc přehlušila…Ztratil jsem veškerou naději…Netušil jsem, co mě čeká a to možná na tom, bylo to nejhorší. V uších se mi rozezněl zlověstný kovový smích…věděl jsem, komu patří.
Vlci mě dokázali rychle odtáhnout zpět na místo, ze kterého jsem právě utekl…Vše mi přišlo ztracené..
Jakmile jsme dorazili před vchod na hřbitov, vlci se zastavili a nechali mě tam jen tak ležet. I přes tu bolest se mi podařilo se dostat rychle na nohy a rozeběhnul jsem se, ale někdo mi ocelovým stiskl, přimáčkl rameno a začal mě tahat zpět. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem toho mladého muže, kterého jsem potkal u toho spáleného domu. Uviděl jsem tu zrůdu….
Jeho ústa byla zkrvavená, jeho oči zářili rudě jako rubíny. Málem jsem si jich nevšiml, u hřbitovní zdi byli v polootevřených rakvích naskládaní mí spolužáci. Jejich hrdla byla prořezána, jejich tváře postrádali jakékoliv známky života. Nebyl jsem schopen ten pohled unést a začal jsem zvracet…Muž se mnou pohodil a popošel o pár kroků dál.
"Ale podívejme, náš malý dobrodruh to asi nemůže unést! Jak smutné, nemyslíš?" prohodil ten muž směrem ke starci, který stál opodál a na to monstrum hleděl s nejvyšší úctou a pokorou. Stařec se na mě na okamžik podíval, jeho výraz nic neprozrazoval, jen se na mě díval s nepřítomným pohledem.
"Co po mě chceš?!" vyštěkl jsem na něj, neměl jsem sílu na to, abych utíkal. Ta příšera se jen pousmála a kývla na starce. Ten pomalu začal odnášet jednu rakev za druhou za hřbitovní zeď.
"Na tom, co chci já, nezáleží, stejně mi to nemůžeš poskytnout." Začal se ke mně pomalu přibližovat. Měl výraz predátora, který je připravený pozřít svou oběť, tak jsem se i cítil jako oběť…

Nechtěl jsem být tak bezbranný, tak bezmocný….prostě ODMÍTÁM se jen tak vzdát, nebudu jeho další oběť…Postím se mu za to, co udělal mě i jim…..
Třepou se mi ruce, ale tohle musím dopsat….něco, co bych po sobě zanechal, pokud se při mém posledním vzdoru….
Nejdřív to musím však vše zaznamenat…mám ještě trochu času než vyjde slunce a já vyrazím, abych pomstil sebe a ostatní…je všechny.

Nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec zabere, ale na druhou stranu, stejně jsem neměl moc na výběr a tak jsem udělal to, co mě napadlo, ve chvíli, kdy se ke mně ta zrůda přiblížila dostatečně blízko. Vytáhl jsem z poza trička ten křížek, který jsem dostal od hostinské. Jakmile jej spatřil, jeho úsměv zmizel a nahradil jej ošklivý škleb plný znechucení.
"Jak se opovažujete JIM pomáhat! Vy jste všichni MÍ!" začal vřískat na celé kolo a já využil toho, že stařec byl pryč, abych se rozběhl. Netrvalo to dlouho a rozeběhl se i vlci, kteří mě samozřejmě rychle doběhli, avšak nezaútočili, jen vedle mě běželi….
Pak jsem uslyšel hlas, který byl tak zřetelný i přesto, že vycházel z takové dálky….
"Jen si utíkej, jen běž….To co tě čeká, bude ten nejlepší trest za tvůj vzdor! Ty totiž budeš ŽÍT!" jeho odporný smích mi zněl v uších i ještě dlouho poté, co se ode mě odpojili ti vlci.

Když jsem dorazil do hostince, všichni už spali, věděl jsem, že nemá cenu nikoho budit… Stejně by mi nevěřili…Byla tu jen jedna osoba, která by mi vše uvěřila, osoba, která o mém nepříteli něco ví, osoba, která mu už dokonce vzdorovala tím, že mi dala tenhle malý křížek….Právě té osobě dám svůj deník do úschovny a až nadejde správný čas, tak se pokusím vypořádat s tím zlem, která nás tady všechny sužuje….

Část 7.

21. ledna 2017 v 23:34 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
Nevím, kdy přesně se od nás odpojil i poslední pes. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, ale já nebyl schopen se pořádně soustředit, nedokázal jsem si nic ujasnit, nic vysvětlit, a abych řekl pravdu, v tu dobu jsem se cítil, jako bych ani nic chápat nechtěl, nevím proč, ale připadal jsem si, jak by něco mi "říkalo", že vše bude v pořádku, že se o nic nemusím strachovat.
"Přijel si tady se zbytkem těch cizinců?" Z ničeho nic se ten podivný muž zeptal. Nedíval se na mě, ani když mluvil, ani když jsem mu odpověděl. Tedy já mu vlastně ani nic přímo neříkal, opět jsem jen kývl. Měl jsem z něj špatný pocit, nejsem si jistý, jestli to vůbec dokážu popsat slovy, ale i přesto se pokusím. Bylo to jako bych cítil jakýsi odpor, nechuť, ze které se mi dělalo špatně, přesto jsem však chtěl být jejímu zdroji na blízku, což byl děsivé. Pokaždé, když jsem se na něj podíval, pocítil jsem, jak mnou projel silný pocit strachu, zášti a nenávisti. Nevím odkud se to br….Vlastně si v posledních pár hodinách říkám, že vím, co se tady děje. Tohle místo, tito lidé, vše je to tak nepřirozené, popírá to vše, čemu jsem doposud věřil, čemu mě učili, abych věřil, ale je to tady…Mám strach…..
Když jsme se přiblížili k vesnici, muž se na chvíli zastavil a celou si ji pomalu prohlédl. Z jeho pohledu vyzařovala nenávist, vypadalo to, jako by si snad vzpomněl na nějakou křivdu, jenž mu ta vesnici způsobila…ani nevím, jak mě tohle napadlo…mám problém pořádně myslet….
Po chvilce čekání mě pobídl, abych jej dovedl na místo mého pobytu. Až teď po všem co se událo, si uvědomuji, že s největší pravděpodobností věděl, kde naše třída přebývá, až teď mi dochází, že mu šlo o něco jiného….
Došli jsme před dveře hostince, chvíli jsme tam jen tak stáli, pak se z ničeho nic konečně podíval a promluvil: " Buď tak hodný a…" přerušil ho však zvuk vrzajících dveří. Otevřela je majitelka hospody, stála jak zařezaná, celá zbledla a já si okamžitě všiml, že se celou její pozornost upoutal ten tajemný muž.
"To není možné, to není možné." Neustále opakovala, zatímco mne zatáhla za ruku a vtáhla mne dovnitř. Okamžitě za námi zavřela dveře a zrovna, když se tak stalo, připadal jsem si, jako by ze mě spadla jakýsi tíže, už jsem to byl zase já. Když jsem se podíval ven z okna, nemohl jsem toho muže najít, bylo jako by se vypařil.
"Děkuji, ale já musím vědět, co se tu sakra…" chtěl jsem pokračovat, ale bylo mi jasné, že mne vůbec nevnímá. Až když jsem se jí dotknul, podívala se na mě, sundala si svůj křížek, který měla zavěšený kolem krku a dala mi jej.
"Na nic se neptej, stejně bys tomu nevěřil. Jen si pamatuj jedno, nesundávej si to." To mi zrovna stiskla ruku, ve které jsem držel její křížek. " A ještě jedna věc, pokud ho znovu uvidíš, utíkej!" Nečekala na odpověď, prostě okamžitě odešla a nechala mě tam zmateného a s otázkami, na které jsem prostě musel znát odpověď.
Teď, když nad tím tak přemýšlím, to, že takhle zareagovala, potvrzuje, že jsem se snad nepomátl, že tohle všechno není jen výplod mé mysli.
Se vzpomínkou toho, co se stalo u toho spáleno domu živě v paměti, jsem se vydal za Honzou, od doby, co jsme to místo navštívil, byl doslova jiný, zvláštní, nebyl to on a poté co jsem tam viděl, jsem si říkal, že bych ho alespoň šel zkontrolovat.
Byl v pokoji sám…Na chvíli jsem ztuhl, myslel jsem si totiž, že je mrtvý. Ležel tam bezvládně na posteli, byl celý bledý a měl nepřítomný pohled. Až když jsem se k němu opravdu přiblížil, tak tak se na mě podíval a něco zašeptal. Nevím, co přesně říkal, ale jeho pohled mluvil za vše, prosil mě o něco, ale mě to v té době nedošlo. Možná chtěl, ať tam s ním na chvíli zůstanu nebo ať někomu řeknu, co se tehdy událo….Chtěl jsem pomoct, ale prostě jsem nemohl nevěděl jsem jak a to bylo na tom to nejhorší. Zrovna když jsem se připravoval k odchodu, musel v sobě najít nějaký zbyteček síly a chytil mě za paži.
" Nechoď tam…" řekl to potichu, málem jsem ho neslyšel. Podíval jsem se na něj a v jeho očích jsem spatřil hrůzu. Bál se něčeho a mě připadalo, jako by snad věděl, že se k něčemu schyluje…. Chtěl jsem se ho říct, ať pokračuje, ale do místnosti vstoupila učitelka. Vyvedla mě rychle z místnosti, nechtěl jsem se však nechat odbít.
"Paní učitelko, nevíte, co s Honzou je?"
"Nejsem si úplně jistá, ale nejspíš to bude jen silnější horečka, pro jistotu jsem zavolala Honzovi rodiče. Zítra si pro něj přijedou." Nachvíli se odmlčela a pak pokračovala: "Nemyslím si, že by ho měl někdo z vás teď navštěvovat, nechceme přeci, aby se někdo nakazil." A s tím mě v podstatě naznačila, že za ním nemám chodit. Nejenom to, když se mnou mluvila, všiml jsem si jednoho z Liborových kámošů, který nás sledoval. Měl můj deník a mě tedy bylo jasné, že má být můj doprovod.
Měl jsem pravdu…Chvíli jsme počkali ve společenské místnosti, dokonce si i zjistili, kdy učitelka chodí za Honzou, kdy si projde celou ubytovna a tak dále. Počkali jsme, dokud se nezatmělo a pak jsme vyrazili.
Zanedlouho jsme se setkali s Liborem a zbytkem té jeho tupé bandy. Naštěstí mi hned dali můj "majetek" zpátky, ale ani jsem se je raději nepokoušel podfouknout a zmizet, bylo mi jasné, že by mi to moc nepomohlo a já teď opravdu nepotřebuju ještě další problémy.
Cesta na hřbitov netrvalo dlouho, přestože mi připadalo, že byl vesnici tak vzdálený. Okamžitě, když jsme se postavili před vstupní bránu, dostal jsem nepříjemný pocit, nebyli jsme zde vítáni. Vzpomněl jsem si na slova toho starce….Neměli jsme je rušit.
Libor si musel mé nechuti vstoupit všimnout a samozřejmě to okomentoval: " Neboj se, sralbotko. Ty s náma nejdeš, prostě jen budeš hlídat tady před bránou. JASNÉ?" schválně zařval, snad si myslel, že mě to vyděsí, ale já mu nevěnoval moc pozornost, jen jsem kývl a popošel jsem trochu dál, tak abych mohl vidět, zda-li někdo nepřichází. Oni se ode mě odpojili a s hlasitým smíchem pokračovali dále za hřbitovní zdi.
Opodál byl malý hrob, bez jména, bez kříže, prostě tam jen tak byl…Nebylo na něm něco v pořádku, zdálo se mi, že už je tam nějakou domu, přesto ukazoval známky toho, že jej někdo v nedávné době narušil. Podíval jsem se okolo, abych zkontroloval, jestli někdo opravdu nejde. Nic.
Jen ten jejich pitomý smích, jinak vůbec nic.

Sehnul jsem se k hrobu, ani nevím proč a dotkl jsem se té hlíny. Zrovna v tu chvíli jsem to ucítil…někdo mne popadl za krk…

Část 6.

15. ledna 2017 v 21:04 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
Byl jsem hodně nervózní celý den. Mohl jsem se kvůli němu přeci dostat do problémů…no a taky jsem se nakonec i do problému dostal. Poté co jsem rozdýchal to jeho "oznámení", jsem se šel projít. Chtěl jsem přijít tomu, co se tu děje na kloub. A taky jsem si říkal, že by mi procházka vůbec neuškodila. Prvně jsem se zastavil před tím obchodem té kořenářky, chvíli jsem tam jen tak stál, pozoroval jsem tu budovu a taky se snažil zjistit, jestli je někdo uvnitř. Po chvilce jsem si všiml malé cedulky, která kvůli silnému větru, jenž se tu přihnal, musela spadnout na zem.
"Odjela jsem pro zásoby, vrátím se zítra." Divil jsem se, že tu nechala vzkaz, který všem v podstatě říkal, že u ní doma nikdo není. Ale zase na druhou stranu jsem usoudil, že přeci asi jenom když je to tak malá vesnice, tak se asi místní znají docela dobře a věří si. Jakmile se mi podařilo pověsit cedulku na její místo, kam patřila, rozhodl jsem se ve své procházce pokračovat. Nemohl jsem ze sebe avšak setřást pocit, že mě někdo sleduje. Částečně jsem si to prostě vysvětloval tím, že jsem už byl dost rozrušený a má mysl si se mnou hrála, alespoň v to jsem upřímně doufal. Alternativa se mi totiž ani trošku nezamlouvala. Chvíli jsem vesnicí bezmyšlenkovitě bloudil, na chvíli se mi podařilo přestat myslet na to, co se tu vlastně děje a prostě jsem jenom klidně rozjímal a nechal své nohy, aby mě někam, kamkoliv zavedly. Můj klid ale velmi brzy přerušil ten štiplavý mráz a já si uvědomil, že jsem už dávno opustil vesnici. Abych řekl pravdu, nevím a nechápu, jak jsem se tam dostal. Najednou začalo hustě sněžit, ale já pokračoval v chůzi dál. Šel jsem stezkou, která mi už byla známá. I přesto, že jsem měl v živé paměti, co za podivnost se mi tam stala a dokonce přes varování toho starce, jsem šel dál….k tomu spálenému domu na okraji vesnice. Přestože se tam rychle kupil sníh, jsem kráčel velmi rychle, jako by mě hnala nějaká neviditelná síla.
Sněžilo tak silně, že jsem měl problém vidět na cestu, ale nezastavoval jsem, ani si nejsem jistý, zda-li bych vůbec mohl, kdybych chtěl zastavit. Netrvalo to dlouho a já jsem něco zahlédl v dálce. Světlo nebo jsem si alespoň v tu dobu myslel, že to bylo jen obyčejné světlo. Brzy jsem poznal, že jsem neměl tak úplně pravdu. Když jsem se konečně přiblížil k jezeru, uviděl jsem to. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale přede mnou hořel ten dům….ten dům, ze kterého se teď ozýval dětský pláč a křik. Ne však nadlouho. Nemohl jsem se pohnout, tahle odporná podívaná avšak doprovázena dalším zvukem. Zdálo se mi jako by někdo zpíval….dětská ukolébavka, teď když nad tím tak přemýšlím, musela to být dětská ukolébavka. Najednou jsem sebou nedobrovolně škubnul a spatřil ji. Na hladině jezera se vznášelo bezvládné tělo ženy. Nebyl jsem schopen od ní odpoutat zrak. Nemohl jsem pohnout nohama, připadalo mi to jako by mě někdo železným stiskem držel a nechtěl mě pustit. A pak to přišlo. Z ničeho nic se tělo z hladiny vzedmulo a nelidskou rychlostí se rozletělo proti mně. Jakmile do mě ta žena narazila, zamlžil se mi zrak a já cítil, jak pomalu ztrácím vědomí. Předtím než jsem však úplně upadl do mdlob, jsem něco uslyšel, smích, který mě bude strašit do konce mého života. Byl to chladný a zlověstný smích mladého muže, ale přesto se mi zdál tak, tak….špinavý…nelidský…až démonický….
Když jsem se probral, bylo vše, tak jak jsem si to pamatoval z minulého dne. Dům byl spálený na popel, jezero bylo zase stejné jako předtím. To mi však nijak nepomohlo. Znovu se mi začala vracet myšlenka toho, že jsem se zbláznil a to, co se tu právě událo, bylo pouhým výplodem mé choré mysli. Z ničeho nic jsem uslyšel vytí. Nedaleko za domem stáli tři vlci. Dva šedí a jeden bílý, toho jsem si málem kvůli tomu sněhu ani nevšimnul. Dívali se mým směrem a já v tu chvíli, kdy se rozběhli, dokázal slyšet vlastního srdce. Chtěl jsem se rozběhnout, ale prostě jsem nedokázal svým nohám poručit, aby se daly do pohybu. Když se ke mně smečka přiblížila, zavřel jsem oči a s výkřikem jsem spadl na kolena. A pak….
Pak nic…Chvíli jsem zůstal se zavřenýma očima ve stejné pozici, až když jsem za sebou najednou uslyšel kroky, tak jsem oči konečně otevřel. Ta tři zvířata seděla poslušně přede mnou a dívala se na muže, který se objevil vedle mě. Byl docela mladý, jeho černé vlasy jen více pak zdůrazňovaly, jak strašlivě byl bledý.
"Jste v na místě, kde se stala velká tragédie. Neměl byste tu hulákat." Mluvil, aniž by se na mě podíval, jeho pohled byl totiž zafixovaný na jeho "mazlíčky".
"T-t-to jsou…."
"Vlci…ne jen psi." Jakmile to dořekl, přešel pomalu k tomu bílému prostřednímu psovi, ale z ostatních pořád nespouštěl zrak. Najednou se k bílému sklonil a strčil mu do tlamy ruku. Tou volnou rukou pak zamával a ostatní psy se zvedli a odběhli pryč. Jakmile byli v nedohlednu, se na mě ten muž podíval a pronesl: "Vidíte, není se třeba bát těchto dětí noci." Na obličeji se mu objevil široký úsměv a já mohl zahlédnout dvojici neobvykle dlouhých špičáků.
"C-co jste to řekl?"
"Nic!" řekl to drsně, přísně, jako by si chtěl vydobýt mou pozornost a respekt. Vzdálil se od psa a rychle se ke mně a nastavil mi ruku, aby mi pomohl vstát.
"Děkuju…kdo vlastně ale jst…."
"Ticho." Řekl to tiše, ale zároveň takovým způsobem, který by utišil i rozvášněný dav. Pohlédl mi do očí a já v tu chvíli cítil, jak se celý třesu. Opět jsem ztratil kontrolu nad svým tělem.

Muž se tiše pousmál a promluvil: "Budeš tak hodný a zavedeš mě na místo, kde přebýváš." Nebyla to otázka, prostě mi to řekl a co bylo horší, já prostě je kývl a vydal se směrem do hostince….

Kam dál