Červenec 2016

Síň lebek

20. července 2016 v 21:18 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Když jsme vešli dovnitř, udělalo se mi trochu nevolno. Vlastně jsem nebyl jediný, komu bylo špatně. Sestra si dala ruku před ústa, jako by chtěla zabránit tomu smradu, který nás teď obklopoval. Jakmile jsme postoupili trochu dál, museli jsme si rozsvítit baterky, neboť po pár minutách chůze jsme zjistili, že naše cesta se dosti rychle stáčí doleva. Prostor kolem nás se začal pomalu ale jistě zužovat. Když jsem si posvítil na jednu ze zdí, všiml jsem si, že je na ní nějaký nápis, chvíli mi trvalo, než jsem to rozluštil: APAGE....
"Ségra, pod...." nedokončil jsem větu, protože Elise začala křičet. Když jsem se podíval směrem, kam mířila baterkou, pochopil jsem její zděšení. Po naší levici u zdi byly kosti, celé hromady kostí.
Se zděšením jsem ze sebe vyhrkl:" Proboha, to jsou......to jsou.....dětské kosti." viděl jsem na sestře, jak se se ji dělá špatně. Rychle jsem k ní přiskočil a začal jsem ji uklidňovat. Podivuhodně to netrvalo dlouho, což mě dost překvapilo.
"Vím, že to, co vidíte, není zrovna příjemné, ale musíme jít...." otec si odkašlal a pokračoval:" Já... podívejte, jsou už hodně staré...nic se nám nestane..." něco mi na něm nesedělo, nejenom jeho tón, ale i postoj... ani se na nás nedíval. Najednou jsme všichni uslyšeli zvláštní zvuk, nedokážu to ani pořádně popsat, bylo to něco jako kámen dopadající do bezedné díry. Ten zvuk se roznášel celou jeskyní a nám se zdálo, jako by s ní vibroval. Jakmile tahle divná "show" ustala, náš průvodce něco řekl otci, který jen kývl, podíval se na nás a rychlým posunkem hlavou nám naznačil ať sebou pohneme. Sestra se otřásla, jako by ze sebe chtěla něco dostat a pokračovala v chůzi. Podíval jsem se na strýčka, který jen pohodil rameny a také pokračoval v chůzi. Chvíli jsme jen tak v tichosti šli, jediné, co bylo slyšet, byly naše kroky a kapající voda.........
Z ničeho nic se začal tunel, kterým jsme šli, rozšiřovat a my jsme se najednou ocitli v jakémsi kruhovém sálu. Naproti nám jsme díky naším baterkám viděla malé a úzké schodiště, které se prudce stáčelo dolů na pravou stranu. Byla tam zima, Robert se neuvěřitelně třásl, Elise se rukama pokoušela zahřát. Nevím jestli byla strýčkovi taky zima, jestli ano, nedal to na sobě znát. Prostě si jen tak prohlížel zdi této kruhové místnosti. Ani se nedíval pod sebe, to byla chyba. Když udělal krok, uslyšeli jsme křupnutí.
"Svatá Matko Boží,..." to bylo jediné, co ze sebe dostal. Vyděsil jsem se, když jsem si všiml toho strachu na jeho strachu a zděšení. Brzy jsem pochopil, proč se tak tvářil. Kosti všude, zvířecí, lidské hlavně dětské. Když jsme se rozhlédli, všimli jsme si, že v místech, kde se zdi setkávají s podlahou, jsou lebky. Kojenci, batolata, nemohli být starší.
"Ježíši Kriste, kam jsme to vlezli...." řekl Robert, který se zděšeně rozhlížel kolem sebe. Otec k němu přešel a začal mu něco říkat, ale jsem mu zrovna nevěnoval moc pozornosti. Zkoumal jsem tuto místnost.
Na těch lebkách byly nějaké znaky. Nikdo z nás nevěděl, jaký je jejich původ, natož funkce. Sestra byla u otce a rozmlouvala s Robertem, vypadalo to, jako by ho utěšovala.
"No, to je my pěkný rodinný výlet." prohodil jsem ke strýčkovi, který jen pomalu kývl dvakrát hlavou. Všiml jsem si, že se dívá na zdi. Další nápisy, některé byly v řečtině, hned pod nimi byly znaky, které připomínaly hieroglyfy. Pak jsem znovu uviděl ten nápis.
"Strejdo, nemáš ponětí, co to znamená." ukázal jsem prstem na osvětlené místo, kde byl ten nápis. Chvíli na to mžoural, pak se narovnal a na obličeji se mu objevil takový výraz, jakoby měl nějakou sarkastickou poznámku.
"Vypadni,...... znamená to: vypadni. Doufal jsem, že by sis mohl něco pamatovat z mých lekcí latiny." chtěl odlehčit atmosféru, ale to se mu moc nepovedlo, protože se na jednou silně rozkašlal. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale on mě odstrčil a zahuhňal, že je v pořádku.
Podíval jsem se na mé "společníky". Robert se už uklidnil a začal také zkoumat zdi a hlavně ty nápisy. Sestra se držela opodál, což bylo dost pochopitelné, ten její problém, ty lebky. Vlastně jsem se divil, že to snáší tak dobře, ale stejně jsem se ji zeptal, jestli, nechce jít radši zpátky.
"Ne, jsem v pořádku, já jen, ne každý den se díváš na něco takového." chtěl jsem s ní ještě mluvit, ale dívala se na mě pohledem, který jasně naznačoval, že ji nemám moc otravovat. Strýček Arthur už přešel přímo ke zdi a začal studovat ty symboly na lebkách.
"Je tu tolik prastarých jazyků, že ani já je všechny nepoznávám. Adame, pojď se podívat." otec chvíli na strýce zíral, než mu došlo, že chce, aby za ním šel. O něčem spolu mluvili, ale já jsem je nebyl schopen zřetelně slyšet.
Začínalo se tu velice z ničeho nic ochlazovat. Začal jsem přemýšlet: Co je to za divné místo? Proč tu jsou ty kosti.... musí jít o nějaké obětní místo, ne... to by nesedělo s tím, co nám řekl otec. I když...no on....,. Pak jsem si vzpomněl na ten nápis. Ne tohle nejsou oběti, tohle je varov... Něco mě vyrušilo z mého "rozjímání. Strýčkův chraplavý hlas:" Varování: Bojte se!" ukazoval na nápisy na zdech.
Dobrá, prostě věřili, že věc, pro kterou jdeme je asi prokletá nebo něco, ale proč všechny ty kosti. Takové varování, vždyť jsou to dětské kostry...Proboha, oni se snad pomátli...
Znovu jsem byl přerušen, tentokrát naším průvodcem, který si začal vytahovat něco z batohu. Netrvalo to dlouho a rozmístil po místnosti světla. Všichni jsme vypnuli baterky, aby nám vydrželi dál. Průvodce se vrátil ke svému batohu a začal z něj vytahovat pár malých kalíšků a velkou termosku. Nejdříve donesl sestře, pak starým pánům, Robertovi a nakonec se vydal ke mně.
"Zahřeje vás to." to bylo snad poprvé, kdy na mě promluvil. A to nebyla jediná věc, která se stala poprvé. Když jsem si chtěl od něj vzít ten nápoj, nechtěně jsem se ho dotkl. V tu chvíli se kolem mě vzduch ochladil ještě víc, pak z ničeho nic přišel náraz tepla a já.... něco jsem ucítil. Jako by někdo položil ruku na rameno, chtěl jsem se podívat, ale nedokázal jsem to. Místo toho jsem něco uslyšel....hlas, ten, ale nepatřil člověku....znělo to skoro jako nějaké zvíře, které dokáže mluvit....lev, jehož řev byl doprovázen slovem, které bylo proneseno hlasem, který se chtěl někomu vysmát:"Vrah."

Ústa Bestie jsou otevřená

20. července 2016 v 21:18 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Cesta se obešla bez nějakých potíží. Otec nám řekl, že nám vše vysvětlí, až dorazíme na místo, prý že je to na dlouhé vysvětlování. Z nejbližšího letiště jsme jeli do města, které bylo aspoň podle otce velice blízko místo, které s námi chtěl "navštívit". Dorazili jsme k velkému domu, který vypadl na to, že už zažil lepší časy. Omítka z větší části opadla. Psi pobíhali všude okolo a křik dětí, které si hrály nedaleko od místa, kde jsme stáli.
"Tohle má být hotel?! To si snad dělají srandu!" řekl jsem trochu nepříjemným hlasem. Byl jsem už prostě unavený po té neuvěřitelně dlouhé cestě a teď ještě tenhle "vtip".
"Nechtěl jsem jít do hotelu, zařídil jsem nám pobyt u jednoho z mých přátel." ukazoval na ten "barák" a přitom si zakrýval oči kvůli slunci, takže jsem nemohl říct, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně.
" No, mohl si nám alespoň říct, že budeme v no, jak to jen říct....ne tak formálním místě." strýčkova slova však směřovala spíš jen tak do větru. Otec se najednou dal k pochodu a zaklepal na dveře. Způsob, kterým však klepal byl hodně zvláštní. Ne bylo to rovnou podezřelé-vypadal, jako by si hrál na nějakého špiona, který se chce dostat na nějaké utajené místo. Nejdříve zaklepal třikrát rychle za sebou, pak počkal asi na pět sekund a pak zase zaklepal tentokrát sedmkrát. Jakmile přestal, odstoupil od dveří, sundal si klobouk a zařval něco v jazyce, kterému jsem nerozuměl, ale mohla to být arabština. Zanedlouho se dveře domu otevřely a z domu vystoupil muž zahalený do šedivé látky, šlo poznat, že je na jedno oko slepý.
"Vidím, že si přivedl..." muž nebyl schopen dokončit svou větu, protože mu otec skočil do řeči.
"Tohle je moje rodina, chtěl jsem je vzít na rodinnou vyjížďku." muž celou dobu, co můj otec mluvil, kýval. Pak řekl zase něco v tom nesrozumitelném jazyce. Znělo to spíš jako výsměch nebo něco podobného. Můj otec odpověděl:" Ach ano proto jsem ti zavolal, jestli bychom nemohli zůstat u tebe, nadýchat se té rodinné atmosféry, pryč od toho městského shonu. A no, také se mi nechtělo zabývat se těmi formalitami, s kterými by nás obtěžovali v hotelu." otec totiž hotely nenávidí, jednou mu totiž uklízečka ukradla artefakt, který se mu podařilo najít. Bohužel artefakt byl dosti křehký, proto když ho chtěla narvat do své malé kabelky a někdo ji přitom vyrušil, artefakt upadal na zem a rozlomil se na několik částí.
Muž si nás všechny změřil pohledem a ukázal nám ať vejdeme dovnitř. Když jsme vstoupili do předsíně, myslel jsem si, že jsem se dostal do jiného světa. Dům vypadal zevnitř tisíckrát lépe. Na zdech byly pověšeny obrazy z různých koutů světa. Nábytek vypadal starožitně a tak draze, že jsem se ho vůbec bál dotknout. Nejenom to měli tu nainstalovanou klimatizaci, takže to odporné horko přestalo být problémem. Z mého údivu mě vyrušil hlas toho muže:" Můžete jít do obývací pokoje, donesu vám něco k jídlu a pití, pak vám ukážu vaše pokoje." poté co domluvil, poplácal otce po zádech a vydal se po schodech nahoru. Otec, který tento dům zřejmě dobře znal popošel o pár kroků dál a otevřel dveře napravo. Pokoj, do kterého jsme vešli, byl také velice dobře vyzdoben a šlo vidět, že se o tohle místo stará.
"No je na čase, abys nám vysvětlil pár věcí Adame." strýček Arthur si musel všimnout, že jsem už chtěl pokračovat se svými otázkami a tak se to rozhodl udělat za mě.
"Máš pravdu. Posaďte se. Jak je vám všem asi jasné tohle není jenom obyčejný rodinný výlet. Tohle je výlet, který naše jména dostane do učebnic historie. Nebo je taky možné, že tato celá expedice bude naprosto k ničemu, ale dejme tomu, že tam něco najdeme. Avšak o co se jedná, to nevím. Tedy nevím, co přesně by to mohl být, ale vím, že věc, která má být ukrytá v nedaleké jeskyni, je odněkud z oblasti Blízkého východu a vím, že byla objevena římskými vojáky a pak převážena různě po území říše. Proč se dostala zrovna sem, to nevím. Ale díky téměř deseti let studia se mi podařilo lokalizovat téměř všechna místa, kde se tento artefakt nacházel." když mluvil, jeho asistent Robert vytáhl z jednoho ze svých ruksaků mapu ukazující Římskou říši. Byly tam vyznačeny desítky bodu ukazujících, kde všude měl tento artefakt být.
"Zde měl tento artefakt odnést pravnuk jednoho z vojáků, kteří jej nalezli nebo spíš ukradli."
"Ukradli?! Takže o něm přeci jenom něco víš!" skočil jsem otci do řeči, protože jsem byl docela zvědavý, o co by mohlo jít.
"No jsou to detaily, ale dobrá. Mělo by se jednat o jakousi modlu, kterou měl uctívat lid z oblasti, odkud pochází. Jistí vojáci byli, řekněme společensky unavení, proto se vloupali do malého chrámu a modlu si přivlastnili. Z toho jsem usoudil, že se jednalo o něco možná zlatého nebo posázeného drahými kameny, silně totiž pochybuji, že by ukradli nějakou dřevěnou sošku." otcův výklad přerušil majitel domu, který nám donesl jídlo a pití, jak nám slíbil. Když jsme dojedli a trochu si odpočinuli, chtěl jsem se otce ještě zeptat na spoustu věcí, ale on mě odbil s tím, že mu z té změny podnebí není dobře a že si potřebuje odpočinout, prý vše pochopíme, až dorazíme na místo.
Každý z nás měl svůj vlastní pokoj. Já a strýček Arthur jsme byli ubytováni na druhém patře, otec a sestra na prvním a otcův asistent byl ubytován v přízemí. Poté, co jsem si na chvíli odpočinul, jsem se rozhodl jít za Arthurem, abych se ho zeptal, jak se mu daří a tak podobně. Když jsem vešel do jeho pokoje, uviděl jsem ho jak stojí na balkónku a kouří. Radši jsem zakašlal, nechtěl jsem ho vyděsit tím, že se vedle něj jen tak objevím.
"Nejsem zas tak hluchý Petře, slyšel jsem dveře. Myslel jsem si, že přijdeš. Dopředu ti můžu říct, že toho nevím o nic víc, než nám Adam zdělil, tohle bylo totiž taky mé první zasvěcení do této záležitosti, ale stejně jsem rád, že si vzpomněl a zavolal mi, aspoň si nějak před koncem užiji." bylo zbytečné mu říkat, aby takhle nemluvil, strýček vždycky říkal, že smrt je přirozenou součástí života, je to prý právě smrt a ta jistota, že přijde, co nás žene dál.
"Neměli doktoři nějaké námitky. Počkat, to byla blbá otázka...." chtěl jsem se opravit, ale strýček se rozesmál a promluvil:"Vždyť mě znáš, nikdy na ty jejich kecy nedám. A kdybych je měl poslouchat, byl bych už aspoň tak dva roky někde připoutaný k nemocničnímu lůžku nebo už možná dávno pod drnem." z naší konverzace nás vyrušil zvuk přijíždějícího auta. Zanedlouho co auto zastavilo před domem, otec a jeho asistent Robert vyšli ven a začali do auta nakládat spousty věcí. Mezi tou hromadou věcí bylo lano, baterky a oblečení.
"Vypadá to, že pro nás otec všechno připravil." když už jsem myslel, že skončili s přípravou, otec vyšel z domu ještě jednou. Nesl velkou knihu s hnědým přebalem. To, co mě udivovalo, byl způsob, jakým otec tu knihu otec držel. I z té výšky jsem dokázal vidět, že knihu drží něžně a dává si pozor, aby mi neupadla nebo aby s ní o nic nezavadil.
Strýček si musel všimnout, že něco zaujalo mou pozornost:"Když mi Adam volal ohledně tohoto výletu, zmínil se, že mu nějaký jeho kolega dal něco, co mu velmi pomohlo při jeho výzkumu. Myslím, že se ten muž jmenoval...Albert L...něco."
"Takže přeci jenom něco víš." řekl jsem s malým úsměvem."No nic, nechám tě, ať si ještě odpočineš." s tím jsem strýčka poplácal po zádech a vydal se do svého pokoje.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje. Nic. Znova. "Chvíli počkej." uslyšel jsem hlas své sestry, ale něco mi říkalo, že jsem možná nepřišel ve vhodnou chvíli. Za chvíli se otevřely dveře a já uviděl Elise. Přes její snahu zakrýt to, jsem poznal, že brečela. Věděl jsem, že sestra má ráda své soukromí, ale přeci jenom jsem jí chtěl pomoct. Bez řečí jsem nás oba dostal do pokoje a zavřel za sebou dveře.
"Co se děje? Víš, že se mi můžeš s čímkoliv svěřit." oba jsme si sedli na postel. Chvíli bylo ticho, ale pak Elise spustila hlavu dolů a já mohl slyšet, jak popotahuje.
Objal jsem ji, chtěl jsem ji pomoct, ale zároveň jsem na ni nechtěl nijak tlačit. Po asi třech minutách ticha konečně promluvila:" Já...já ..nemůžu mít děti.....chtěla jsem ..... myslela jsem, že na to tady zapomenu, ale...... ono to tak bolí......." pevně jsem ji přitiskl k sobě, cítil jsem jak vzlyká. Elise vždy chtěla děti a teď ji bylo její největší přání. Nevěděl jsem, co říct, ale uvnitř jsem cítil takový vztek, že tak hodný člověk jako ona, si nemůže splnit svůj sen. Pak mě něco trklo:" No a co adopce?"
"Na to jsem taky myslela, ale bojím se, že bych nemusela splňovat všechna.....já jenom...., vím, že se to dá nějak vyřešit, ale prostě je to taková...." znovu se rozbrečela a mně to rvalo srdce, že ji takhle vidím.
"Pokud budeš cokoliv potřebovat, opravdu cokoliv, víš, že se na mě můžeš vždycky obrátit." seděli jsem tam takhle hodně dlouho. Jakmile jsem si všiml, že usnula, uložil jsem ji opatrně do postele. Chvíli jsem tam tak jen stál a čekal, jestli se neprobudí, ale když už to vypadalo, že bude spát, odebral jsem se do svého pokoje. Bylo už dost pozdě a já jsem byl také dost unavený a tak jsem se rozhodl, že bude nejlepší, když si také už půjdu lehnout.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ráno nás vzbudil otec, bylo dost brzo, všichni jsme vypadali ospale. Otec chtěl, abychom se sešli venku před domem. Když jsem uviděl sestru, jemně jsem ji zastavil. Podíval jsem se na ni a chtěl jsem se ji zeptat, no a ani nevím na co, jsem se ji chtěl zeptat, sestra mě však předběhla.
"Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Díky...Budu v pořádku, jen to chce víc času." poznal jsem, že tímhle chtěla celou naši konverzaci ukončit a tak jsem se rozhodl, že budu lepší, když na ni nebudeme tlačit."
Když jsme se shromáždili venku, všiml jsem si, že kromě nás byl připraven na cestu i majitel domu, na rozdíl od nás byl však oblečen ve stejném oblečení, které měl na sobě včera. Vypadal, jako by šel jenom na nějakou obyčejnou procházku. Jediná věc, která prozrazovala, že jede s námi bylo to, že měl na zádech obrovský batoh.
"Pro menší opáčko: Naším cílem je jeskyně ukrytá nedaleko odsuď, cesta tam nebude příliš náročná, ale co bude v jeskyni, to už nevím....." Robert nás začal informovat o cestě, zatímco otec a jeho známý připravovali auto a mluvili spolu jazykem, kterému jsem nerozuměl. Avšak tentokrát jsem poznal, že se určitě nejedná o arabštinu.
".....to, co chceme nalézt by nemělo být moc velké. Podle záznamů, důkazů a podle studií pana Müllera jsme odhadli, že tento artefakt by měl být velký asi čtyřicet centimetrů."
"No asi máme každý svůj vlastní názor na to, co je velké a co ne." řekl s úsměvem strýček. Robert se najednou rozkoktal, naneštěstí ho z dalšího trápení, které bychom způsobili, zachránil otec, který dal pokyn k tomu, že máme nastoupit:" Tak jo bando, je čas. Pokud chcete ještě něco před výletem něco říct nebo tak..." já si jen pomyslel, že mele pěkný blbosti, avšak šlo poznat, že nejsem jediná, kdo si tohle myslel.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Cesta samotná netrvalo příliš dlouho. Včerejší teplé a slunečné počasí vystřídalo větrné a deštivé počasí. Čím více jsme se přibližovali k naší destinaci, tím více začali objevovat temné mraky, které nakonec naprosto zahalily slunce. Když jsme vystoupili z auta, vedení expedice se ujal otcův přítel, jehož jméno nám nezdělil. Otec šel rychle za ním a my jsme následovali.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Měli jsme za sebou asi hodinu a půl chůze, když jsme najednou zastavili. Jakmile jsem se podíval za otce a našeho "průvodce", uvědomil jsem si, že vidím vchod do jeskyně. Mezi těmi skalisky by ho bylo těžké najít, ale naši dva vůdci zřejmě věděli, po čem se mají dívat.
Vchod nebyl moc velký, vlezli by se do něj najednou pouze dva lidé. Z vrchní části vchodu visely dolů "zuby". Trochu to vypadalo, jako bychom vstupovali do chřtánu nějakého hladového zvířete.

Cesta do pekel začíná

20. července 2016 v 21:17 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
"Jak se vůbec opovažuje mi jen tak poslat dopis a chtít po mně, abych se přidal na jeho bláznivou cestu do Kartága. To mi sakra nemůže zavolat nebo co?! Á počkat, to by náš skvělý tatínek musel mít moje číslo, divím se, že vůbec zná mou adresu! Proč to vůbec nazývá rodinným výletem, když tam budu jen já a ON!" doslova jsem ječel na svou sestru přes telefon po přečtení dopisu od našeho otce, který po mně chtěl, abych udělal nemožné- trávil s ním čas. Možná to bude znít divně, ale nesnášel jsem, když jsem musel trávit čas s mým otcem, protože on se o mně nebo o mou sestru vůbec nezajímal. Neustále cestoval, nebývával doma na Vánoce, nebyl s námi, když jsme maturovali, on s námi nebyl ani když umřela máma. Pro mě to vždy byl jen ten muž, kterého jsme vídávali jen jednou za uherský rok.
"Brácha, uklidni se a k tomu to není zase až tak špatný nápad." ,chtěl jsem už něco říct, ale sestře to došlo a tak rychle pokračovala,:" Myslím tím, že by nebylo špatné zase vidět mého bráchu cestovatele a našeho praštěného strýčka." slyšel jsem, jak se jen potichu směje.
Svou sestru jsem už opravdu dlouho neviděl a od té doby, co strýček zápasil se svými nemocemi, chtěl jsem mu co nejvíce zpříjemnit život. Chvíli jsem jen tak v tichosti stál, ale pak mi došlo, že Elise čeká na odpověď:" No dobrá, jedu. Přeci tě tam nenechám samotnou se starouši."
" Ó můj galantní rytíři, já nevím, jak se ti jen odměním?!"
"Hahaha, strašně vtipný. Mám nějakou schůzku, takže ti zavolám později. Čau ségra."
"Čauky čau." s tím se hned zavěsil, neměl jsem už totiž moc času a má sestra umí i z loučení udělat zdlouhavou záležitost. Z obýváku jsem přešel rychle do koupelny, abych se trošku upravil a mohl vyrazit. Když jsem se podíval do zrcadla, málem jsem dostal infarkt. Mé kaštanově hnědě vlasy se rozhodli, že se dnes zřejmě promění v ptačí hnízdo, snad jen proto, abych měl víc práce. Po námaze s česáním přišlo na řadu mé "mužné" strniště, které však muselo dnes pryč. Pak následovala už jen běžná hygiena a mohl jsem vyrazit.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když jsem se vracel domů, všiml jsem si, že naše místní drbna zvědavě vyhlíží, jak vstupuji do domu.
"Dobrý večer, paní Relušská." baba málem spadla z balkónu, když si uvědomila, že to směřovalo na ni. Asi si myslela, že byla dobře schovaná za tím naprosto průhledným balkónem.
"Áhhh, dobrý večer, pane Müllere, já nevěděla, že se s někým scházíte." to mě docela překvapilo.
" O čem to mluvíte, já nikoho nemám." podívala se na mě docela vyděšeně a pak zase šeptem promluvila:" Tak to tam máte asi zloděje. Tedy zlodějku, abych byla přesná, taková blondýnka a trochu opálená byla." v tu chvíli mi došlo, o kom mluví a já se jen začal z plných plic smát. Poté, co jsem se uklidnil, jsem si všiml, že ta stíhačka se na mě pořád dívá.
"Já se omlouvám, ale to není ani moje přítelkyně, ani zlodějka, ale něco mnohem horšího....Víte, je to ....moje sestra." v té chvíle se otočila na podpatku a okamžitě zamířila do svého bytu. Jak ta brblala.
Když jsem otevřel dveře bytu, všiml jsem si na botníku ženských bot a také jsem ucítil parfém, který má sestra naprosto zbožňuje.
"Nazdárek lupiči, nemám tu nic cenného a k tomu to vypadá, že se mi tu chce nastěhovat dost nepříjemná ženská, být vámi, tak zdrhám."
"Blbečku." sestra vyletěla z obýváku a zuřivě mě objala.
"Taky tě rád vidím. Měla si říct, že přijedeš, sousedka už chtěla zburcovat celou seniorskou domobranu."
" Hej, nedělej si srandu ze starších lidí." začala mě lechtat, protože věděla, že když začne, tak udělám cokoliv jen, aby přestala.
"Dobře, dobře, už o nich tak nebudu mluvit." naštěstí věděla, kdy přestat a pustila mě ze svého "smrtícího" sevření.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Chvíli nám trvalo, než jsme zařídili vše potřebné, ale když jsme měli doklady, vyrazili jsme, co nejdříve to jen šlo.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Cesta na letiště byla naštěstí poklidná, Elise nikdy neměla v oblibě auta, a tak v nich bývala na ni až děsivě potichu. Oba jsme byli docela teple oblečeni, protože byla tehdy dost nepříjemná zima a my jsme vždy měli radši teplo. Když jsme vystoupili z auto, trvalo ji asi jen dvě sekundy než si uvědomila, že jsme už vystoupili a pak najednou ožila.
"Myslíš, že nás jen tak poznají, přeci nás už docela dlouho neviděli. Teda taťka by nás asi nepoznal i kdyby nás viděl včera, ale strýček Arthur nás viděl naposledy asi tak před deseti lety."
"Cože? Já se s ním setkal asi před třemi měsíci. Zašel jsem za ním na univerzitu, abych se zeptal, jak se mu daří. Nevypadal moc dobře, ale na jeho chování bylo stejně ztřeštěné jako vždy."
"Jó, tak já jsem ztřeštěný." když jsem uslyšel jeho hlas zamrzl jsem na místě, netrvalo to dlouho a strýček mě objímal, jak nejpevněji to šlo. Ani trochu se nezměnil, pořád stejný šedovlasý trochu vyzáblý mužík s tváří nějakého skřítka, který má něco vtipného na mysli. Ten, kdo se změnil, byla osoba stojící vedle strýčka Arthura. Náš otec vypadal strašně. Místo svalnatého muže s bujnou kšticí tu stála plešatá hadrová panenka, která jen matně připomínala našeho otce.
"Ahoj tati. Ráda tě zase vidím." sice se nám moc nevěnoval, ale Elise ho nikdy nepřestala milovat. Já na druhou stranu nikdy nezačal.
"Puclíku, pojď sem za taťkou." Po jejich vřelém objetí se otec podíval na mě.
"Synu, já...rád tě zase vidím." Něco mi na něm nesedělo, připadal mi nějaký jiný, ale pak jsem si uvědomil, že já to mohu asi těžko posoudit, když se vídáme tak zřídka.
"Taky, taky", nechtěl jsem se ostatním zkazit náladu, a tak jsem jen radši přešel rovnou k naší cestě a jejímu cíli, " moc si toho v tom dopise nevysvětlil, jen ses zmínil, že jedeme do Kartága, ale proč, co čekáš, že tam najdeme?"
"Chápu, že máte spousty otázek. Takže vlastně....." vyrušil ho nějaký mladý muž, asi student,který do nás málem vrazil.
"Velice se všem omlouvám, pane Müllere už bychom měli vyrazit." pronesl ten mladík hlasem na mé uši až moc pisklavým.
" Omlouvám se, zapomněl jsem se zmínit, že s sebou beru svého studenta." řekl náš otec a ukázal na studentíka. Pak pokračoval:" Představuji vám Roberta Corvina, tohle je můj syn Petr, bratr Arthur a ta nádherná dívka, na kterou ani ve snech nepomyslíš, je má dcera Elise. Tak když máme tohle za sebou, mohli bychom už vyrazit." začal si to vykračovat k vchodu.
"Nezapomněl si na něco, třeba vysvětlení celé téhle situace nebo něco takového?!"
"Vysvětlím vše na místě, nemáme čas a taky chci, abyste se měli na co těšit."
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Až když jsem pohodlně seděl v letadle vedle Elise jsem "konečně" spustil svůj protest:" To snad nemyslí vážně, prý ať se máme na co těšit. Copak jsem nějaký blbý děcka, jestli nám chce vyprávět pohádky, tak na to přišel trochu pozdě!"
" Uklidni se, uslyší tě celé letadlo."
"Tak ať. Říkám ti, něco mi tu nepřijde v pořádku." byl bych pokračoval, ale všiml jsem si, že si sestra zastrčila do uší sluchátka a mě vůbec nevnímá. S představou toho, jak se na mě dívají ostatní, když mluví na člověka, který mě naprosto neslyší, jsem si radši vzal knížku a začal jsem si číst, ale nemohl jsem ze sebe setřást ten zvláštní pocit, že je tu něco špatně.
Měl jsem své intuici tehdy víc věřit a nic z toho by se nestalo.