Síň lebek

20. července 2016 v 21:18 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Když jsme vešli dovnitř, udělalo se mi trochu nevolno. Vlastně jsem nebyl jediný, komu bylo špatně. Sestra si dala ruku před ústa, jako by chtěla zabránit tomu smradu, který nás teď obklopoval. Jakmile jsme postoupili trochu dál, museli jsme si rozsvítit baterky, neboť po pár minutách chůze jsme zjistili, že naše cesta se dosti rychle stáčí doleva. Prostor kolem nás se začal pomalu ale jistě zužovat. Když jsem si posvítil na jednu ze zdí, všiml jsem si, že je na ní nějaký nápis, chvíli mi trvalo, než jsem to rozluštil: APAGE....
"Ségra, pod...." nedokončil jsem větu, protože Elise začala křičet. Když jsem se podíval směrem, kam mířila baterkou, pochopil jsem její zděšení. Po naší levici u zdi byly kosti, celé hromady kostí.
Se zděšením jsem ze sebe vyhrkl:" Proboha, to jsou......to jsou.....dětské kosti." viděl jsem na sestře, jak se se ji dělá špatně. Rychle jsem k ní přiskočil a začal jsem ji uklidňovat. Podivuhodně to netrvalo dlouho, což mě dost překvapilo.
"Vím, že to, co vidíte, není zrovna příjemné, ale musíme jít...." otec si odkašlal a pokračoval:" Já... podívejte, jsou už hodně staré...nic se nám nestane..." něco mi na něm nesedělo, nejenom jeho tón, ale i postoj... ani se na nás nedíval. Najednou jsme všichni uslyšeli zvláštní zvuk, nedokážu to ani pořádně popsat, bylo to něco jako kámen dopadající do bezedné díry. Ten zvuk se roznášel celou jeskyní a nám se zdálo, jako by s ní vibroval. Jakmile tahle divná "show" ustala, náš průvodce něco řekl otci, který jen kývl, podíval se na nás a rychlým posunkem hlavou nám naznačil ať sebou pohneme. Sestra se otřásla, jako by ze sebe chtěla něco dostat a pokračovala v chůzi. Podíval jsem se na strýčka, který jen pohodil rameny a také pokračoval v chůzi. Chvíli jsme jen tak v tichosti šli, jediné, co bylo slyšet, byly naše kroky a kapající voda.........
Z ničeho nic se začal tunel, kterým jsme šli, rozšiřovat a my jsme se najednou ocitli v jakémsi kruhovém sálu. Naproti nám jsme díky naším baterkám viděla malé a úzké schodiště, které se prudce stáčelo dolů na pravou stranu. Byla tam zima, Robert se neuvěřitelně třásl, Elise se rukama pokoušela zahřát. Nevím jestli byla strýčkovi taky zima, jestli ano, nedal to na sobě znát. Prostě si jen tak prohlížel zdi této kruhové místnosti. Ani se nedíval pod sebe, to byla chyba. Když udělal krok, uslyšeli jsme křupnutí.
"Svatá Matko Boží,..." to bylo jediné, co ze sebe dostal. Vyděsil jsem se, když jsem si všiml toho strachu na jeho strachu a zděšení. Brzy jsem pochopil, proč se tak tvářil. Kosti všude, zvířecí, lidské hlavně dětské. Když jsme se rozhlédli, všimli jsme si, že v místech, kde se zdi setkávají s podlahou, jsou lebky. Kojenci, batolata, nemohli být starší.
"Ježíši Kriste, kam jsme to vlezli...." řekl Robert, který se zděšeně rozhlížel kolem sebe. Otec k němu přešel a začal mu něco říkat, ale jsem mu zrovna nevěnoval moc pozornosti. Zkoumal jsem tuto místnost.
Na těch lebkách byly nějaké znaky. Nikdo z nás nevěděl, jaký je jejich původ, natož funkce. Sestra byla u otce a rozmlouvala s Robertem, vypadalo to, jako by ho utěšovala.
"No, to je my pěkný rodinný výlet." prohodil jsem ke strýčkovi, který jen pomalu kývl dvakrát hlavou. Všiml jsem si, že se dívá na zdi. Další nápisy, některé byly v řečtině, hned pod nimi byly znaky, které připomínaly hieroglyfy. Pak jsem znovu uviděl ten nápis.
"Strejdo, nemáš ponětí, co to znamená." ukázal jsem prstem na osvětlené místo, kde byl ten nápis. Chvíli na to mžoural, pak se narovnal a na obličeji se mu objevil takový výraz, jakoby měl nějakou sarkastickou poznámku.
"Vypadni,...... znamená to: vypadni. Doufal jsem, že by sis mohl něco pamatovat z mých lekcí latiny." chtěl odlehčit atmosféru, ale to se mu moc nepovedlo, protože se na jednou silně rozkašlal. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale on mě odstrčil a zahuhňal, že je v pořádku.
Podíval jsem se na mé "společníky". Robert se už uklidnil a začal také zkoumat zdi a hlavně ty nápisy. Sestra se držela opodál, což bylo dost pochopitelné, ten její problém, ty lebky. Vlastně jsem se divil, že to snáší tak dobře, ale stejně jsem se ji zeptal, jestli, nechce jít radši zpátky.
"Ne, jsem v pořádku, já jen, ne každý den se díváš na něco takového." chtěl jsem s ní ještě mluvit, ale dívala se na mě pohledem, který jasně naznačoval, že ji nemám moc otravovat. Strýček Arthur už přešel přímo ke zdi a začal studovat ty symboly na lebkách.
"Je tu tolik prastarých jazyků, že ani já je všechny nepoznávám. Adame, pojď se podívat." otec chvíli na strýce zíral, než mu došlo, že chce, aby za ním šel. O něčem spolu mluvili, ale já jsem je nebyl schopen zřetelně slyšet.
Začínalo se tu velice z ničeho nic ochlazovat. Začal jsem přemýšlet: Co je to za divné místo? Proč tu jsou ty kosti.... musí jít o nějaké obětní místo, ne... to by nesedělo s tím, co nám řekl otec. I když...no on....,. Pak jsem si vzpomněl na ten nápis. Ne tohle nejsou oběti, tohle je varov... Něco mě vyrušilo z mého "rozjímání. Strýčkův chraplavý hlas:" Varování: Bojte se!" ukazoval na nápisy na zdech.
Dobrá, prostě věřili, že věc, pro kterou jdeme je asi prokletá nebo něco, ale proč všechny ty kosti. Takové varování, vždyť jsou to dětské kostry...Proboha, oni se snad pomátli...
Znovu jsem byl přerušen, tentokrát naším průvodcem, který si začal vytahovat něco z batohu. Netrvalo to dlouho a rozmístil po místnosti světla. Všichni jsme vypnuli baterky, aby nám vydrželi dál. Průvodce se vrátil ke svému batohu a začal z něj vytahovat pár malých kalíšků a velkou termosku. Nejdříve donesl sestře, pak starým pánům, Robertovi a nakonec se vydal ke mně.
"Zahřeje vás to." to bylo snad poprvé, kdy na mě promluvil. A to nebyla jediná věc, která se stala poprvé. Když jsem si chtěl od něj vzít ten nápoj, nechtěně jsem se ho dotkl. V tu chvíli se kolem mě vzduch ochladil ještě víc, pak z ničeho nic přišel náraz tepla a já.... něco jsem ucítil. Jako by někdo položil ruku na rameno, chtěl jsem se podívat, ale nedokázal jsem to. Místo toho jsem něco uslyšel....hlas, ten, ale nepatřil člověku....znělo to skoro jako nějaké zvíře, které dokáže mluvit....lev, jehož řev byl doprovázen slovem, které bylo proneseno hlasem, který se chtěl někomu vysmát:"Vrah."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 22. července 2016 v 9:31 | Reagovat

AWWW! AWWWSOME! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama