Srpen 2016

Náhody neexistují

14. srpna 2016 v 11:11 | Nikolas
Podle mě náhody opravdu neexistují. Ani když si někdo třeba hodí mincí a mně se podaří uhodnout jakou stranou mince dopadne- i v tomto případě se jedná pouze sled událostí, záleží na prostředí, na osobě, která házela a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Co chci říct, je to, že vše co se děje má nějaký důvod, opodstatnění a původ, ať už se jedná o lidskou činnost nebo rozmar přírody. To by avšak také znamenalo, že každá akce, činnost má nějaký dopad-účinek. A to může být i trochu strašidelné, když si uvědomíte, že "náhodný" skutek jediné osoby může nepředstavitelné následky. Stačí, když vám ráno není dobře a tak jste trošku nevrlí, to je přeci pochopitelné....Jenže, co když jste zrovna "náhodou" venku potkali známého, který se šel projít (opět "náhodou"). Vy na nikoho ale bohužel nemáte náladu, tak jste trošku na známého nepříjemní, ale najednou si uvědomíte, že se nálada vašeho známého naprosto změnila, nejenom to, ale beze slova odejde a zdá se vám, jak odchází, že popotahuje. Vy jste totiž nevěděli, že venku není "náhodou, ale ve skutečnosti si chtěl jen pročistit hlavu, protože má doma problémy, ve škole či práce se mu nedaří a tak si myslí, že nemá na nic síly a vy jste tomu asi moc nepomohli.
Chci tedy říct, že bychom si měli dávat pozor na to, co děláme, říkáme a jak se chováme. To z jediného prostého důvodu, náhody neexistují, všechno je opodstatněno, započato. Sice nemůže ovlivňovat, jaké je počasí nebo jestli někdo onemocní, to ne, ale může ovlivňovat věci, které se dějí ve společnosti, mezi lidmi.
A taková menší rada nakonec, je lepší být vždy připraven, přeci jenom nevíte, kdy vás nějaká ta "náhoda" zase potká.

Pyrrhovo vítězství

10. srpna 2016 v 17:11 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Albert mi nechal svou zbraň, měl totiž v batohu ještě jednu. Podal mi taky svítilnu a naznačil mi, že by bylo lepší, kdybychom spolu moc zbytečně nemluvili. Uznal jsem, že měl pravdu, přeci jenom jsme nevěděli, co nás tam dole čeká. Sice jsme byli dva, ale Asid mohl někde číhat a kdo ví, co bylo se sestřičkou. Když jsme scházeli dolů po schodech, konečně jsem si prohlédl svého zachránce. Byl to postarší muž, jeho prošedivělé vlasy byly na krátko ostříhané. Jeho šedivé oči, které byly schovány za brýlemi, vyvolávaly nepříjemný pocit, když jsem se mu do nich podíval. K vestě měl připevněné lahvičky s podobnou tekutinou, jakou mi dal vypít.
Cesta dolů netrvala dlouho, ale je pravda, že i když jsme chtěli jít, jak nejrychleji to šlo, museli jsme někdy zpomalovat. Některé schody byly totiž velice kluzké. Prvně jsem si myslel, že zdi jeskyně prosakují, ale když jsem se konečně podíval dolů, rychle mi došlo, že to co způsobovali, že jsme tak klouzali, nebyla obyčejná voda, nýbrž krev.
"Pro boha!" jen pomyšlení, že patří Elise, mi bylo nepříjemné. "Budu upřímný, musíme si hodně pospíšit." prohodil ke mně Albert, který najednou zrychlil. Když jsme sešli dolů, objevila se před námi úzká chodba, na jejímž konci jsme viděli dveře. Celé tohle místo strašlivě páchlo a já velmi rychle pochopil proč. U zdí této chodby byly pohozené malé mrtvoly. Když jsem je uviděl, myslel jsem, že se pozvracím. To místo mě bude navždy strašit v mých snech. Nevím, kdy a jak je sem dostali, ale pořád šla vidět kůže, hlavně v oblasti obličeje. Byly plné bolesti, strachu a zděšení. Kolem nás zavanul slabý vítr, ale to, co s sebou přinesl, mnou otřepalo. Znovu jsem, jako už předtím zaslechl hlasy. Dětské hlasy, pláč. Zdálo se, jako by celá místnost potemněla a ty hlasy začala sílit na hlasitosti. Nedokázal jsem rozeznat, co přesně říkají: "Mo…..MO…..ch…..Lo"
"Moloch, požírač dětí. Falešný bůh. Démon. Má mnoho jmen." když Albert pronesl jméno toho démona, připadal jsem si, jako by nás někdo nebo něco sledovalo.
"Jeho nejoblíbenější obětinou byly…"
"Děti." dokončil jsem za něj. Víc než předtím, jsem byl odhodlán tohle místo pohřbít. Asi když jsme se nacházeli v polovině chodby, zdálo se mi, že jsem zahlédl nějaký pohyb. Ztuhnul jsem. Najednou jsem však uslyšel hlas, ale ten nepatřil dítěti, prvně promlouval v jazycích mně nesrozumitelných. Snažil jsem se ho ignorovat, ale pak promluvil hlasitěji a já mu rozuměl: " Jak můžeš věřit muži, který tohle všechno způsobil. Nebýt jeho byl by tvůj strýc naživu a ty a tvá sestra by jste mohli vést naprosto normální život. To on to všechno způsobil. Zaslouží si trpět, zaslouží si tvůj hněv, tvou POMSTU." hlavou mu duněl hlas a já nebyl schopen jej zahnat pryč. Čím víc jsem se snažil jej ignorovat, tím těžší to bylo. Když jsem pohlédl na Alberta, který ke mně stál zády, aniž bych chtěl, vzpomněl jsem si na svého strýčka, jak tam nad námi bezvládně ležel. Probleskl mi před očima obraz sestry, jak je přivázaná na jakémsi kameni. Pocítil jsem takový hněv, ne vůči Albertovi, ale vůči té věci, že se mi takhle vysmívá.
Pak jsem pocítil, jak se mi něco otřelo o nohu. Vyděšeně jsem odskočil blíž k Albertovi, který se už mezitím obrátil, aby se na mě podíval.
"Co to sakra bylo? Nemohly to být…" hlavou mi proběhla šílená myšlenka, která byla naštěstí rychle vyvrácená.
"Krysy, jen pitomý krysy. Sakra, seber se chlape" napomenul jsem se v duchu a pokračoval v cestě.
"Také si ho slyšel?" Albertův otázka mě překvapila. Jen jsem kývl. Na chvíli se na mě podíval a také pokýval hlavou. Zřejmě tušil, co mi ta věc říkala. Co mi napovídala. Když jsme se začali přibližovat ke dveřím, cítil jsem, jak vzduch kolem nás houstne, bylo velmi těžké dýchat. Nejenom to, ale odněkud se vyrojil houf krys, které se rozutíkaly přímo proti nám. Bylo to sice nepříjemné, ale šlo poznat, že ty malé potvory byly samy dost vyděšené.
"Snaží se nás odsud dostat." Albert asi chtěl ještě pokračovat, ale podjela mu noha a já ho tak tak dokázal zachytit. Přísahám bohu, že jsem byl tehdy schopen slyšet tlukot svého srdce. To na čem uklouzl, byla kaluž krve. Hodně krve, příliš mnoho.
"Je čerstvá. Ne, ne, ne, to nemůže být pravda. Přeci ji nemohl, Elise…" Albert asi věděl, na co myslím a promluvil: " Není mrtvá, asi musel prolít také svou vlastní krev", šáhl na dveře před námi, neměli kliku ani zámek, " krev bude klíčem a obětí".
V očích jsem mu zahlédl záchvěj strachu, ale pochyboval jsem, že se bojí o sebe, zamrazilo mě při pomyšlení, že si myslí, že už Elise nemá naději.
"Tak co? Prostě stačí, abychom prolili naši krev?!" začínal jsem být netrpělivý. Albert na chvíli studoval dveře a podlahu, jestli nevyjeví nějakou nápovědu, ale nic nenašel, kromě toho, že krví potřísnili i dveře samotné. Podíval se na mě, tentokrát jsem však v jeho očích viděl odvahu a odhodlání a klidným hlasem mi řekl: " Máme jen jednu šanci. Musíme být připraveni udělat, co je nutné. Nevím, co tam najdeme, ale dobře víš, že ho nesmíme za žádnou cenu nechat, aby se odsud dostal." rychle mi došlo, co tím asi chce říct.
"Nedovolím, aby ji kdokoliv ublížil…", na chvíli jsem se odmlčel, vzpomněl jsem si na tu vizi toho Molocha, na ten strach, ty děti kolem nás a ačkoliv mi to rvalo srdce, dodal jsem: " Ale udělám….., já…, ta věc se odsud nesmí dostat."
Albert rychle vytáhl z batohu malý nožík, přistoupil ke dveřím ještě blíže a bleskově si nařízl dlaň. Pak mi nožík podal a já provedl to stejné. Radši jsme se dotýkali dveří na stejných místech jako sestra a Asid. Celá chodba začala dunět a mně se zdálo, že se mi snad vaří krev. Netrvalo to dlouho a dveře před námi se začaly pomalu otevírat. Postavili jsme se tak, aby na nás nešlo moc vidět. Naneštěstí se dveře otevřely směrem do neznámé místnosti. Pohled, který se nám poté naskytl, byl naprosto zrůdný. Sestra byla přivázaná k velkému černému kameni a před ní byla postavena malá souška. Asid stál před soškou a vypadalo to, že se modlí. Když si všiml, že se dveře otevírají, popadl zbraň a vystřelil.
Naštěstí nebyl moc dobrý střelec a jeho první výstřel nás oba minul. Rychle se schoval za jeden z kamenů, které v místnosti byly. Oba jsme mířili na místo, kde se schovával. Na chvíli jsem se podíval na Elise. Z úst ji stékala po pramínku krev, pohled nepřítomný. Z ničeho nic však začala vydávat zvuky. Křičela bolestí a vypadalo to, že nemá kontrolu nad svým tělem. Kroutila sebou, bouchala o ten kámen, škrábala. Jakmile si Asid všiml, že nedávám pozor, využil toho, vylezl zpoza kamene. Namířil proti mně, ale Albert byl rychlejší a vystřelil. Trefil ho, ale jemu se stejně podařilo vypálit.
"Pozor!" zařval na mě Albert, ale bylo už pozdě, Asid mě trefil do nohy. Naštěstí jen do nohy. Albert na něj pro jistotu ještě několikrát vystřelil. Podíval jsem se na sestru, byla ještě ve větších bolestech. Najednou ji začala téct z břicha krev. Tedy já si tehdy myslel, že to bylo z břicha, ale brzy jsem poznal, jak jsem se mýlil. Začala z ní vylézat nějaké věc. Znovu jsme slyšeli pláč a výkřiky dětí, tentokrát doprovázené řevem lva. Něco se začalo smát, naše svítilny přestaly na chvíli fungovat. Když se znovu rozsvítili, sestra se seděla u zdi a ……..Do teď je mi ta vzpomínka nepříjemná. Kojila tu věc. Houpala sebou, snad aby to utišila.
Albert k ní přišel a něco jí řekl. Chvíli se na něj dívala a pak se zmateně podívala na mě.
"Je to pravda, co ten pán říká, že ……", rozplakala se. Odhodila tu věc stranou a zlostně se na ni podívala. Albert ji nabídl své věci, aby ji nebyla zima. Já jsem šel za tou VĚCÍ.
"To není opravdové dítě, to není opravdové dítě." Opakoval jsem si neustále. Neplakalo ti, ty oči, ty oči prostě nemohli patřit člověku. Namířil jsem na něj. Nastala chvíle ticha. Na chvíli jsem zavřel oči, abych se připravil, pokud se na to, šlo vůbec připravit.
Najednou jsem uslyšel výkřik. Když jsem se podíval na sestru, držela v ruce kámen, Albert ležel na zemi, dýchal. Dívala se na mě, ale já v ní neviděl svou sestru, připomínala spíš divoké zvíře.
S křikem se rozeběhla proti mně. Ani nevím, kde vzala tu sílu, ale když do mě vrazila, odhodila mou zbraň a srazila mě na zem. Mlátila do mě a tím kamenem se jí podařilo mi zlomit levou ruku. Poté mě začala dusit a křičela: Nevezmeš mi děťátko! Je mé! Nevezmeš mi ho!" asi by mě i udusila, ale vrazil do ní Albert, který se probral. Začali se spolu rvát a já se pokoušel najít svou zbraň. Netrvalo to dlouho a já ji uviděl. Ležela u té věci. Sebral jsem ji a chtěl jsem namířit, ale sestra se Albertovi vysmykla a skočila po mně. Začala mi škrábat po obličeji. Cítil jsem, jak mi její nehty projely po levém oku a já nebyl přes všechnu tu krev schopen pořádně vidět. Albert ji ze mě vzápětí strhl. Znovu ho ale praštila po hlavě a on se skácel na zem, byl při vědomí, ale nebyl jsem schopen se bránit. Já….já…udělal jsem, co jsem udělat musel.
Budu si to navždy vyčítat, ale zároveň vím, že sestra by určitě nechtěla, abych dovolil, aby se z ní měl stát vrah.
A tak jsem vystřelil. Když jsem viděl, jak její tělo dopadá na zem a ona naposledy vydechuje, uslyšel jsem znovu ten hlas: "Zrádce…..vrah….." Nevydržel jsem to a začal jsem v zuřivosti s tou zrůdou mlátit o zem. Ani nevím, jak dlouho jsem v tom pokračoval, ale když jsem přišel k rozumu, byl jsem celý od krve. Albertovi se podařilo se vyškrábat ke zdi, aby se opřel. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali. Beze slova, ta nebyla nutná. Když jsem si uvědomil, že mám pořád v rukou tu věc, odhodil jsem ji.
Nechtěl jsem tam sestru nechávat, ani jeden z nás neměl dost síly, abychom ji odnesli z tohoto místa. Hnusila si mi představa, že tu strýček i Elise budou pohřbeni, ale ani jeden z nás nechtěl riskovat to, že by se tomu démonovi podařilo utéct. Navzájem jsme si pomáhali s výstupem nahoru. Rozmístili jsme dynamit…….a tohle vše ukončili.
A tak jsem získal nové poslání, jak už teď jistě chápete.

- Peter Müller

Hříchy otců

10. srpna 2016 v 14:33 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Nedokázal jsem se pohnout. Hlava mě bolela, jako by mě do ní kopnul kůň, všechno bylo sice rozmazané, ale i tak jsem si byl jistý, že jsem zpátky v jeskyni. Byl jsem neuvěřitelně zpocený, bolel mě každý sval, každá kost. Slyšel jsem hlasy. Otec a Asid o něčem mluvili, v té chvílí jsem nebyl schopen se dost soustředit, abych věděl, o čem hovoří. Z mé paralýzy mne probudil zvláštní zvuk, někdo plakal.
"To je přeci ségra!" projelo mi hlavou a já se se zděšením pokusil pohnout. Moc se mi to nedařilo, byl jsem jen schopen o trošičku pootočit hlavu. Co jsem však uviděl, mě neuvěřitelně vyděsilo. Nedaleko ode mě ležel Robert, tedy spíše jeho mrtvola. Byl strašlivě zkroucený, pravá ruka mu trčela směrem nahoru, vypadalo to, jako by prosil o pomoc. Jeho oči nahradila jakási břečka krve, slz a toho co do nedávna bylo oční bulvou. V obličeji mě výraz naprostého zděšení, naprosté bezmocnosti. Nedokázal jsem pochopit, že za tohle mohl můj otec.
"Věděl, co nás tu čeká….musel to vědět. Ale proč nás tu…" pak jsem si rozpomněl na tu věc. " Říkalo to, že ji někdo osvobodí." Když jsem znovu uslyšel Elisin hlas, pokusil jsem se sebou trhnout, abych na ni viděl. Musel jsem se o to pokoušet několikrát, ale nakonec se mi podařilo aspoň trochu otočit, takže jsem měl v dohledu sestru. Klečela před někým. Musel to být Asid, protože otec stál opodál a vypadalo to, že něco hledá mezi těmi kostmi. Sice jsem pořád neviděl moc dobře, ale byl jsem si jistý, že brečela, vzlykala. Asid ji položil ruku na rameno a sehnul se k ní. Vypadalo to, že se zřejmě dokáže na rozdíl ode mě hýbat, tak jsem na ni chtěl zakřičet, aby utekla. Místo výkřiku ze mě však vyšel nepatrný zvuk, kterého si nikdo nevšiml. Z toho co se stalo potom, mě zamrazilo. Sestra brečela, ale najednou jako by jí něco projelo, vyskočila a začala se smát. Bylo to strašlivé, pozorovat, jak někdo koho máte rádi, trpí. Její smích byl zoufalý,…..šílený, celá se třásla. Nevím, jak dlouho to celé takhle pokračovalo, ale z ničeho nic se sestra přestala smát a pohlédla na Asida. Usmála se a promluvila: "Dobrá….půjdu……" nebyla schopna souvislé mluvy kvůli tomu vzlykání.
" Ty hnusnej podělanej bastarde! Jak si jen mohl!" bylo mi špatně, když jsem viděl ten otcův pitomý úsměv. "Jak se jen můžeš smát, vždyť je to tvoje vlastní dcera" Asid ukázal Elise, aby šla první, otec se ohnul, takže jsem na něj sice neviděl, ale slyšel jsem, jak něco vytahuje z batohu. Elise se na chvíli otočila. Ptala se Asida, jestli má jít dolů po schodech. Ale něco na jejím pohledu nebylo normální. Pak mi to došlo, dívala se na mě. Trochu se pousmála a kývla hlavou, zřejmě aby dala najevo, že mu rozumí. Asid se sestrou pokračovali dál a za chvíli je už nešlo vidět, neboť cesta dolů vedla po schodišti, které se prudce stáčelo na stranu. Otec se najednou postavil a rozhlédl se po místnosti. Všiml jsem si, že drží tu zvláštní knihu, kterou jsem už zahlédl, jak ji nakládal do auta. Ani jsem si předtím neuvědomoval, že ji má s sebou. Začal se procházet po místnosti a něco říkal, předčítal z té knihy. Jakmile obešel celou místnost, projel touto síní studený vítr. Otce to málem porazilo, tak tak se udržel, aby nespadl. I když ten vítr byl pryč, v místnosti přetrvával nepřirozený chlad. On jen zavrtěl hlavou a dal se znovu do čtení. Naštěstí jsem zjistil, že se mi pomalu ale jistě vrací síla. Už jen chvíli a zastavil bych ho, Asida a dostal sestru odsud. Pak mi došlo, že jsem zatím nikde nespatřil strýčka.
"Museli ho přesunout na druhou stranu." pomyslel jsem si. V duchu jsem se jen modlil, aby byl ještě naživu. A když….A když už by byl mrtvý, tak jsem doufal, že odešel v klidu a bez bolesti. Znovu jsem se podíval na Robertovu mrtvolu, která se zdála, že je v pokročilejším stádiu rozkladu než předtím.
Otec četl asi minutu v kusu. Pak se postavil do středu místnosti, položil knihu na zem. Z kapsy jeho vesty vytáhl malou orientální dýku. Poklekl před knihou a začal něco zpívat. Znělo to jako by vzýval nějakou vyšší sílu. Jakmile skončil se zpěvem, nařízl si dlaň a nechal svou krev zkapávat na zem. Dýku opatrně položil na zem a začal znovu číst z té knihy. Strhl si vestu a oblečení, které měl pod ní. Začal si krví kreslit znaky na hruď. Chvíli jen tak zůstal v téhle pozici. Vypadal, že snad ztuhl. Chtěl jsem se k němu doplazit, ale pak mi došlo, že všechny ty kosti a jejich křupání by mě prozradilo. Otec začal z ničeho nic sténat a křičet. Z očí mu řinula krev a on se začal zdivočele smát. Byla to hrozivě nechutná show. Rukama začal krví čmárat něco na zem, symbol. Jakmile s tím začal, projel mnou nepříjemný pocit.
"Vše je ztraceno, vše je ztraceno, VŠE JE ZTRACENO!" bylo jediné, na co jsem byl schopen myslet. Mé odhodlání, můj strach o sestru, prostě vše bylo nahrazeno pocitem bezmocnosti, slabosti a zbabělosti. Jak otec pokračoval se svým šílenstvím, do místnosti se začal dostávat pach síry, kterého následoval pach rozkladu, mrtvoly.
"Ty děti, děti! Bože, pomoc!" najednou jsem uslyšel ten nelidský smích, jenž patřil té věci. To, co následovalo po tom smíchu, bylo ještě děsivější.
Výkřiky a pláč dětí volajících o pomoc, se roznášely celou místností. Netrvalo to dlouho a já si všiml, že znaky na zdech začaly mizet. Lebky rozmístěné u zdí začaly praskat. Začalo se mi točit v hlavě. Tělem mi projížděla nepřirozená bolest.
Nedokážu říct, jak dlouho tohle celé pokračovalo, ale mě to přišlo jako věčnost. Vše to ustalo ve stejnou dobu, kdy otec přišel k rozumu, pokud se tomu dá takhle říkat. Chvíli vypadal zmateně, ale dlouho nelelkoval, popadl knihu a vydal se k svému batohu. Byl připravený, měl tam nějaké oblečení a…a zbraň. Nedokážu ani popsat ten pocit bezmocnosti, který se mě zmocnil, když jsem konečně uviděl strýčka, ale zároveň jsem si všiml, že k němu jde i on se zbraní. Vnitřně jsem zuřil nad svou neschopností a nad otcovou krutostí. Otec pomalu zvedl ruku a namířil strýčkovi přímo na čelo.
"Užij si svou cestu bratříčku!" otcova slova mne tak rozzuřila, že jsem byl na chvíli se postavit, ale bylo to k ničemu, už došlo k výstřelu.
"Jediný, kdo někam půjde, jsi ty, Adame!" slyšel jsem mužský hlas. Viděl jsem otcovo zděšení i to, že už nedrží zbraň. Z ruky mu znova stékala krev a on se jen vyděšeně díval za mne. Fakt, že jsem naživu zřejmě ignoroval.
Najednou mě opustila síla a já padl na kolena. Muž, který na otce vystřelil, přešel pomalu ke mně. Z otce nespustil zrak a pořád na něj mířil!
"Už jsem potkal hodně parchantů, ale ty seš rovnou král všech zkurvysynů! Vlastní děti, obětoval bys vlastní děti."
Otcovo zděšení na chvíli zmizelo a on jen škodolibým hlasem pronesl: "Ty máš, co povídat Alberte! Jen mi řekni, co se stalo s tvým synovc…"
"Mlč, se někomu jako si ty nemusím zpovídat. A toho, co jsem udělal, lituji. Kde je ten druhý, sledoval jsem vás. A kde je tvá…"
"On ji odvedl dolů!" podařilo se mi vykřiknout. Otec si snad konečně uvědomil, že jsem stále ještě naživu: "Můj syn m….." otce přerušil další výstřel. Schytal to přímo mezi oči. Netrvalo to dlouho a skácel se na zem. Ten muž, Albert, se ke mně ohnul a podal mi lahvičku s vodou, tedy já si aspoň myslel, že je to voda.
Nebyl jsem si jistý, zda mu můžu věřit, ale neměl jsem moc na vybranou a tak jsem obsah té lahvičky vypil. Chutnalo to odporně, ale když jsem to dopil, došlo mi, že se mi rapidně vrací síla. Dokázal jsem se zase postavit.
"Kdo jste?"
"Mé jméno je Albert Lambert."
" Já to jméno znám, já ho prostě znám." když jsem pohledem přejel na strýčka a otce, došlo mi to.
Albert si musel zřejmě všimnout mého zděšení a zloby: "Takže vám řekli, od koho mají ten knihu." Podal mi svou zbraň a pokračoval:" Nejsem tady kvůli stejnému důvodu, jako oni, nýbrž naopak. Chci …." Pomalu položil na zem svůj batoh.
Velmi pomalými pohyby z něj začal něco vytahovat. To něco byl dynamit.
"Sám jsem toto místo nebyl schopen najít, ale věděl jsem, že vás otec spolupracuje s lidmi, kteří znali jeho přibližnou polohu, ale potřebovali tohle", prstem ukázal na knihu, které ležela nedaleko od otcovy mrtvoly, " velmi se omlouvám, že vás do toho zatáhli, ale musíte mi věřit, že tohle místo musí být pohřbeno. Už jsem viděl za celý svůj život příliš mnoho hrůz, které jsem mi, jako lidé sami na sebe vypustili. Tu bytost, kterou se oni snaží osvobodit, opravdu nepotřebujeme."
Sice jsem ho vinil, za to, že jsme tady, ale zároveň jsem chápal, o čem mluvil. Nikdo tohle místo nesmí znovu najít. Kývl jsem, abych mu dal najevo, že souhlasím. Chtěl jsem jít za strýčkem a probrat ho, ale Albert mne opatrně chytil za paži, na obličeji měl smutný pohled, který nevěstil nic dobrého.
Brzy mi došlo, proč se na mě tak dívá. Kolem strýčkovy hlavy byla krev, hodně krve. Pak jsem si všiml rány na jeho hlavě. Musel upadnout….na kámen a…..
Cítil jsem, jak se derou ven slzy. Muž, kterého jsem považoval za pravého otce, byl mrtev a proč?
"PROČ?" zařval jsem, jako bych se dožadoval odpovědí od mrtvoly toho zrádce, toho vraha. Podíval jsem se na Alberta, který mě soucitně chytil za ramena a řekl: " Nedokážu si představit, čím právě procházíš, ale musíš být silný. Nesmíš tomuhle všemu dovolit, aby tě to zlomilo, když už ne kvůli sobě, tak kvůli tvé sestře, ještě snad mámě čas, abychom ji pomohli."
Zdálo se mi, jak by mi jeho slova vplavila do žil nový život. "Má pravdu, kvůli sestře a kvůli strýčkovi, nesmím je zklamat."

A tak jsme se vydali do hlubin propasti.

Vítej v pekle!

2. srpna 2016 v 23:42 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Najednou něco ohromně zařvalo a celé zrcadlo začalo vibrovat. Hlasy už nezpívaly ani se nesmály, místo toho teď křičely. Doslova řvaly strachem. Cítil jsem, že se mi pomalu vrací síla a tak jsem rukou bezmyšlenkovitě chytil hada ovinutého kolem mého krku a odhodil jsem jej stranou. Začal jsem ze sebe setřepávat ty malé ohavnosti. Když jsem pohlédl na zrcadlo, všiml jsem si, že se začalo tříštit. Zpoza zrcadla začalo vycházet světlo. S jeho příchodem začaly všechny ty bytosti prchat. Uslyšel jsem hlas, avšak ten se lišil od těch ostatních. Zdálo se mi, že stejně jako to světlo vychází zpoza zrcadla. Jakmile ta osoba domluvila, zrcadlo se roztříštilo a celé tohle místo zaplavila vlna světla. Síla s jakou sem vtrhlo, mě donutilo pokleknout. Najednou jsem se cítil naprosto bezmocný, nebyl jsem schopen ani myslet. Světlo začalo z ničeho nic ztrácet na intenzitě a já konečně dokázal pohnout hlavou. Všiml jsem si, že v místech, kde světlo sláblo, se začala objevovat krajina. Byl jsem v poušti. Najednou jsem pocítil silnou žízeň, hlad, bolest celého těla. Světlo začalo ustupovat do jednoho bodu. A pak naprosto zhaslo. Místo něj přede mnou stála osoba. Avšak já jsem jí nevěnoval moc pozornosti.
"Tohle se mi musí všechno zdát…. , není to skutečné, nemůže to být skutečné." nedokázal jsem přijmout myšlenku, že tohle je reálné.
"Mysli Petře, mysli. Je to sen nebo…. Nebo……"
"Nebo ses už konečně zbláznil?!" hlas té osoby mě dost polekal. Byl to chlapec, nemohlo být víc než osmnáct. Podle vzhledu vypadal na to, že je z Blízkého Východu. Byl potetovaný na ramenou, nohách, břiše. Když jsem se mu podíval do očí, připadal jsem si před ním nicotný. Jeho hlas měl jakousi vznešenost, ale zároveň jsem v něm cítil něco, něco strašlivého.
"Jak to že, ne, ne…Musí se mi….. Kdo jste?" sotva jsem dokázal mluvit, ani jsem si nebyl jistý, jestli mě vůbec slyšel.
"Na tom přeci nezáleží. Vždyť jsem zachránil před těmi ohavnostmi. A chci vám ještě pomoci." díval se na mě upřeně a mohl bych odpřisáhnout, že snad ani jednou nemrkl.
Nedokázal jsem pochopit, jak by tohle všechno mohlo být aspoň z části skutečné a i když jsem si myslel, že se jedná o sen nebo silnou halucinaci, neměl jsem ponětí, co jiného má dělat a tak jsem se, že s ním budu hovořit:" Chci vědět, kde to jsme?"
Na tváři se mu objevil úsměv a spustil:" Mohl byste tomuto místu mnoha jmény. Ale na těchto věcech opravdu nezáleží.", ohnul se ke mně a začal mi šeptat do ucha:" Přemýšlejte, jak jste se sem dostal? Co se stalo?" když se ke mně přiblížil, projel mnou silný pocit strachu, jeho přítomnost mi byla zátěží. Čím víc se přibližoval, tím hůř jsem se cítil.
"Jak jsem se sem dostal? Byli jsme v…..ten bastard, on nás…..otrávil…takže tohle je halucina…" mé přemýšlení přerušil ten chlapec:" Ne, tohle není halucinace, ale máte pravdu, jste tu kvůli jejich zradě. Asidově zradě a zradě vašeho otce." když jsem se na něj znovu podíval, došlo mi, že jeho tetování není tetování, ne, byly to jizvy. Znaky, symboly, které už jsem někdy viděl.
"Milostivý Bože, to nemůže být…." když jsem se mu díval do očí, nevím ani proč, něco mi říkalo, že tohle všechno je skutečné. Chlapec mě chytil za bradu, aby mě donutil, abych na něj jen bezmocně zíral.
"Sám nejste dost silný. Oni jsou dva a ničeho se neštítí, mají zbraně." když se nedočkal žádné odpovědi, pokračoval:" Když už vám nejde o vás samotného, určitě chcete pomoct aspoň své sestře a strýci." nedokázal bych snést myšlenku, že by se sestře mělo něco stát. Obloha nad námi se začala zatemňovat a mě bylo čím dál tím víc hůře.
" Jak….mi můžete pom…..pomoct?" nebyl jsem už pořádně schopen mluvit. Když jsem tohle vyslovil, jeho úsměv se mu rozšířil a na chvíli se mi zdálo, že mu v očích vidím plameny. Kolem nás to vypadalo, jako by nastávala noc.
"Dám vám sílu, abyste ochránil své milované. Avšak za to po vás budu muset něco chtít, něco, co bude pro jejich záchranu nezbytné."
Ani jsem už v tu chvíli nepřemýšlel, přeci jenom nás otrávili, musel jsem je zastavit dřív než toho udělají víc.
"Ale proč tohle všechno udělali? To místo, ty lebky…..Proboha, co jsme to měli najít?! A jestli nás vzali s sebou…My jsme měli být obět….." z té myšlenky se mi dělalo špatně.
Písek, na kterém jsem byl, pálil, vzduch byl nepříjemně horký a já měl problém, abych vůbec byl schopen jakýchkoliv myšlenek.
" Pro mou sestru coko…" nebyl jsem schopen to doříct. Nějak se mi na pár sekund pře očima zjevila ta zrůdná jeskyně. Všechny ty lebky, podivný zvuk, a když jsem se zase vrátil zpět k tomu chlapci…ne nebyl to chlapec. To, co mě drželo, nejde to ani popsat, byl to jakýsi stín. Jeho dotyk byl bolestivý. Viděl jsem jen znetvořené tělo, které šlo chvilkami zahlédnout přes závoj temnoty. Pode mnou nebyl písek. Byl to kámen rozžhavený lávou, která jej obklopovala. Na nebi místo slunce nebo měsíce byla jen černá díra, z níž vycházeli výkřiky všech zatracených. Musel jsem však najednou mrknout, a jakmile jsem znovu otevřel oči, má "vize" byla pryč. Zase jsem viděl toho chlapce, byli jsme v poušti….
"CO SEŠ K ČERTU ZAČ?!" ani nevím, kde jsem sebral sílu, abych na tu VĚC zařval. Jak mě to drželo za bradu, s lehkostí mě to pozvedlo ze země s nepřirozenou rychlostí. Začalo se to smát nelidským smíchem, znělo to jako by se mi chtěl smát lev, který se chystá rozcupovat svou kořist. Najednou jsem cítil, jak mě něco začalo znovu škrtit. Mé vnitřnosti byly jak na ohni a zdálo se mi, že snad vdechuju samotné plameny. Prostředí kolem nás se změnilo na to, které jsem viděl ve své vizi.
"Opravdu chceš vědět MÉ JMÉNO, tak dobrá", ta věc se znovu zasmála tím nelidským zvukem a pokračovala stejným zvířecím hlasem," MÉ JMÉNO JE LEGIE, PROTOŽE JE NÁS MNOHO."
Něco se mihlo v těch jeho očích, jakýsi záblesk.
Ta bytost mě nadzvedla a přemístila nad lávu.
"Už vás nebudu potřebovat. Našel se někdo jiný, kdo mne osvobodí.", na chvíli se to odmlčelo, usmálo se a znovu promluvilo, " Budu si to náramně užívat, až budu prznit tvou zoufalou sestřičku v mém království, zatímco mě vysvo…"
"Ty jeden parchante!" popadl jsem to za ruku, která mě nadnášela. Když jsem se té věci dotkl, sežehlo mi to ruku. S posledním bestiálním smíchem mě to upustilo a já padal směrem k lávě.
A já jsem se bál. Nejen o sebe. O sestru, strýce. Jak jsem padal, cítil jsem narůstající horko. Pak z ničeho nic se na obloze objevilo malé světlo a mně se zdálo, že začalo pršet. Pršelo. Ta věc začala řvát, neuvěřitelně řvát. Dokázal jsem cítit tu lávu pode mnou. Byl jsem tak blízko.
Kapka, pak druhá,….
Slyšel jsem pláč tisíců dětí. Z nebe začala pršet krev. Pak dopadla rychle třetí kapka a já…. Já..

Já jsem se probudil.

Rodina, krev a zrada

1. srpna 2016 v 14:38 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Trhl jsem sebou, málem jsem vylil obsah kalíšku, který mi ten muž podával. Chvíli jsem na něj jen tak zíral, ale pak jsem se rozhodl, že "nechci být nezdvořilý". "Děkuji…., pane…."
"Asid…jmenuji se Asid." Konečně jsem se dozvěděl jméno tohoto tajemného muže, který se dal právě na cestu k mému otci.
"Co se to se mnou sakra děje?" projelo mnou zděšení. "Začíná mi z tohodle místa hrabat." Otřepal jsem se a můj malý nedávný zážitek jsem chtěl vytlačit ze své mysli. Přeci jenom nechci být zrovna ten, který se na téhle výpravě zhroutí. Mezitím se prostor kolem mě ochladil, jakoby tu ten závan tepla ani nebyl.Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem se nenapil toho nápoje. Vypadalo to a taky to vonělo, jako nějaký alkohol.
"Snad mě to zahřeje." Hodil jsem to do sebe a přešel jsem ke strýci, který se mezitím vzdálil od otce a společně s Robertem zkoumal ty lebky.
"Přišli jste na něco?" zřejmě mě neslyšeli přicházet a tak oba poskočili, když jsem promluvil.
"Až na to, že kdokoliv vytvořil tohle místo, byl naprosto magor…tedy zapálený fanatik, tak nic." Robert mi odpověděl jako první. Když jsem se na něj teď podíval z blízka, všiml jsem si, že měl skelné oči.
"Ani jeden z těch symbolů nepoznávám. Můžu však s jistotou říct, že to čím je na ty lebky namalovali, je krev. Byl jsem už na hodně podivných, strašidelných nebo prostě jen nechutných místech, ale tohle třešnička na dortu." Jakmile strýček domluvil, projel mnou jakýsi výboj a kolem tváře jsem ucítil pohyb. Instinktivně jsem se otočil, ale nic kolem mě nebylo a tak se teď jen tak zíral na cestu, která vede hlouběji do jeskyně. Naštěstí si ani jeden z nich nevšiml, že se chovám, jako bych se úplně pomátl, protože se zase zaměřili na ty symboly na lebkách a nápisech na zdech. Chtěl jsem si ještě promluvit se sestrou, ale chvíli mi trvalo, než jsem ji vůbec našel. Byla dál od ostatních, seděla na zemi, ze které odstranila kosti. Vypadala tak zamyšleně, že jsem se rozhodl, že ji radši nebudu rušit. Rozhodl jsem se, že je na čase, abych si trochu promluvil s otcem. Chtěl jsem odpovědi. Ohledně téhle výpravy, ohledně tohoto místa a také ohledně té věci, pro kterou jsme sem vlastně přišli. Otec se bavil Asidem. "Můžu si s tebou promluvit?" neznělo to moc jako otázka, spíš jsem to na něj jen tak zasyčel. Jakmile mě Asid uslyšel, obrátil se a pomalým krokem se od nás vzdálil. Otec chtěl něco říct, ale já ho předběhl.
"Proč jsme tady?" mluvil jsem potichu, ale z mého hlasu a tónu sálala nevraživost.
Podíval se na mě, jako bych byl malé dítě, které potřebuje, aby ho někdo utěšil." No přeci, abychom našli ten ukradený artefakt.", na chvíli se odmlčel, podíval se na hodinky a pokračoval, " A taky samozřejmě, protože chci, abychom si užili společný výlet."
Už jsem na něj chtěl vykřiknout, jestli si ze mě dělá legraci. Copak, jak si máme užít tak naprosto nechutný, smrtí naplněný výlet. Ale nechtěl jsem působit potíže ostatním, proto jsem se zhluboka nadechl a radši jsem se ho zeptal na něco jiného: " A co tahle místnost, co to má všechno znamenat? To si opravdu o ničem nevěděl?!" otec se na chvíli podíval někam jinam, ale já se na něj upřeně zíral, snad jsem doufal, že tak z něj získám aspoň nějaké informace. " Jak jsem ti už říkal, moc jsme toho nevěděli." Zase se odmlčel a mě něco napadlo. "Proč jsme vlastně tak dlouho v téhle místnosti, přeci jenom jsme nešli zase tak dlouho, abychom potřebovali odpočinek." Když jsem se podíval na otce, všiml jsem si, že mu z tváře zmizel jeho pitomý výraz muže pouze hrajícího si na opravdového otce. Jeho ledový výraz mne trochu polekal. Z ničeho nic jsem začal mít problém udržet pozornost a chvílemi se mi zdálo, že otce vidím dvojitě. Podíval se někam za mě a promluvil, ale já nebyl schopen rozeznat slova, která vycházela z jeho úst. Cítil jsem se, jako bych tam ani nebyl. Zase přišel ten nepříjemný chlad a po něm to teplo. Jenže tentokrát jsem se cítil, jako bych byl v sauně. Cítil jsem, jak mi po obličeji stéká pot. V té chvíli jsem už vůbec ani nedokázal vnímat, co se okolo mě děje. A pak jsem znovu uslyšel ten nelidský hlas:" Zrádce….vrah…..umírající…..už brzy….volný.." Začala se mi motat hlava, neměl jsem ponětí o čase či prostoru. Bylo mi neuvěřitelně špatně, chtělo se mi zvracet, k tomu mi bylo čím dál tím víc horko. Nohy mi povolily a já upadl na zem, naštěstí se mi z posledních sil podařilo se obrátit, abych viděl, co se kolem mě děje, ale bylo to k ničemu. Slyšel jsem hlasy, ale nerozuměl jsem, ani jsem to nedokázal, neměl jsem na to sílu ani dost vůle, abych dával pozor. Všechno se mi začalo mlžit a já pomalu ale jistě upadal do mdlob. Pak se mi zavřela víčka a já….já…
I když jsem otevřel oči, bylo mi to k ničemu, všude mě byla neproniknutelná tma. Nebyl jsem schopen jakéhokoliv pohybu, podvědomě jsem dýchal a jedině mé oči mě poslouchaly, ale to mi bylo k ničemu. Pak jsem ucítil zvláštní zápach… "To je síra…."pomyslel jsem. Pak jsem konečně něco uslyšel. Brzy mě však moje "radost" přešla. Co se z dálky zdálo jako nějaké cinkání, mi zblízka až moc připomínalo řinčení okovů. Další zvuk. Dýchání…, ale nepatřilo člověku, ne….patřilo spíše zvířeti. Rozzuřenému zvířeti, které se chce dostat z klece. Ačkoliv jsem zdroj toho dýchání nebyl schopen vidět, cítil jsem. Bylo to přímo přede mnou. Chvíli to takhle pokračovalo. Nevím kolik času přesně uplynulo, ale za nějakou dobu jsem pocítil, jak se mi něco ovinulo kolem nohy. Začalo se to plazit směrem nahoru.
"Bože, co se to děje?" chtěl jsem řvát, ale nemohl jsem. Připadal jsem si, jako bych měl sešitá ústa. Brzy mi došlo, že ta věc, která se po mě plazila, byl had. Rychle se dostal nahoru. Obvinul se mi kolem krku, ale neškrtil. Začal jsem slyšet hlasy, několik hlasů. Byly tiché, ale šly slyšet všechny najednou a tak jsem nerozuměl. Chvílemi se mi zdálo, jako by zpívali. A přestože jsem jim nerozuměl, šlo z nich něco cítit. Takový nepříjemný zlověstný pocit. Jak jsem se snažil poslouchat, co říkají, ani jsem si neuvědomil, že se po mně plazí další had. Tenhle byl menší. Hlasy se najednou o dost ztišili. Druhý had se rychle dostal k prvnímu hadovi……a pak……, něco mě donutilo, abych otevřel ústa a ……. Ten druhý had….začal se do mě soukat. Jak do mě vstupoval, slyšel jsem, jak ty hlasy nabývají na síle. Začaly se divoce smát. Vše se začalo otřásat. Had už byl pomalu ve mně. První had mě začal škrtit. Cítil jsem, jak mi po nohou začali lézt nějaké malé věci. Brouci, pavouci, štíři, uslyšel jsem blížící se roj much. Had, který byl kolem krku, začal škrtit ještě silněji. Druhý had byl už ve mně a já jsem se cítil, jakoby mnou procházel a vykusoval si cestu. Už tak jsem se cítil strašně, ale pak se přede mnou objevilo zrcadlo. Viděl jsem se v něm. To všechno, co se dělo. Bylo mi z toho pohledu špatně. Nechtěl jsem se dívat, ale nedokázal jsem uhnout pohledem. Smích přidával na intenzitě.
"Pomoc! Pomoc! Kdokoliv pomozte mi, prosím…!" nedokázal jsem řvát normálně, tak jsem křičel o pomoc " myšlenkami". ……….

A něco mě vyslyšelo……