Hříchy otců

10. srpna 2016 v 14:33 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Nedokázal jsem se pohnout. Hlava mě bolela, jako by mě do ní kopnul kůň, všechno bylo sice rozmazané, ale i tak jsem si byl jistý, že jsem zpátky v jeskyni. Byl jsem neuvěřitelně zpocený, bolel mě každý sval, každá kost. Slyšel jsem hlasy. Otec a Asid o něčem mluvili, v té chvílí jsem nebyl schopen se dost soustředit, abych věděl, o čem hovoří. Z mé paralýzy mne probudil zvláštní zvuk, někdo plakal.
"To je přeci ségra!" projelo mi hlavou a já se se zděšením pokusil pohnout. Moc se mi to nedařilo, byl jsem jen schopen o trošičku pootočit hlavu. Co jsem však uviděl, mě neuvěřitelně vyděsilo. Nedaleko ode mě ležel Robert, tedy spíše jeho mrtvola. Byl strašlivě zkroucený, pravá ruka mu trčela směrem nahoru, vypadalo to, jako by prosil o pomoc. Jeho oči nahradila jakási břečka krve, slz a toho co do nedávna bylo oční bulvou. V obličeji mě výraz naprostého zděšení, naprosté bezmocnosti. Nedokázal jsem pochopit, že za tohle mohl můj otec.
"Věděl, co nás tu čeká….musel to vědět. Ale proč nás tu…" pak jsem si rozpomněl na tu věc. " Říkalo to, že ji někdo osvobodí." Když jsem znovu uslyšel Elisin hlas, pokusil jsem se sebou trhnout, abych na ni viděl. Musel jsem se o to pokoušet několikrát, ale nakonec se mi podařilo aspoň trochu otočit, takže jsem měl v dohledu sestru. Klečela před někým. Musel to být Asid, protože otec stál opodál a vypadalo to, že něco hledá mezi těmi kostmi. Sice jsem pořád neviděl moc dobře, ale byl jsem si jistý, že brečela, vzlykala. Asid ji položil ruku na rameno a sehnul se k ní. Vypadalo to, že se zřejmě dokáže na rozdíl ode mě hýbat, tak jsem na ni chtěl zakřičet, aby utekla. Místo výkřiku ze mě však vyšel nepatrný zvuk, kterého si nikdo nevšiml. Z toho co se stalo potom, mě zamrazilo. Sestra brečela, ale najednou jako by jí něco projelo, vyskočila a začala se smát. Bylo to strašlivé, pozorovat, jak někdo koho máte rádi, trpí. Její smích byl zoufalý,…..šílený, celá se třásla. Nevím, jak dlouho to celé takhle pokračovalo, ale z ničeho nic se sestra přestala smát a pohlédla na Asida. Usmála se a promluvila: "Dobrá….půjdu……" nebyla schopna souvislé mluvy kvůli tomu vzlykání.
" Ty hnusnej podělanej bastarde! Jak si jen mohl!" bylo mi špatně, když jsem viděl ten otcův pitomý úsměv. "Jak se jen můžeš smát, vždyť je to tvoje vlastní dcera" Asid ukázal Elise, aby šla první, otec se ohnul, takže jsem na něj sice neviděl, ale slyšel jsem, jak něco vytahuje z batohu. Elise se na chvíli otočila. Ptala se Asida, jestli má jít dolů po schodech. Ale něco na jejím pohledu nebylo normální. Pak mi to došlo, dívala se na mě. Trochu se pousmála a kývla hlavou, zřejmě aby dala najevo, že mu rozumí. Asid se sestrou pokračovali dál a za chvíli je už nešlo vidět, neboť cesta dolů vedla po schodišti, které se prudce stáčelo na stranu. Otec se najednou postavil a rozhlédl se po místnosti. Všiml jsem si, že drží tu zvláštní knihu, kterou jsem už zahlédl, jak ji nakládal do auta. Ani jsem si předtím neuvědomoval, že ji má s sebou. Začal se procházet po místnosti a něco říkal, předčítal z té knihy. Jakmile obešel celou místnost, projel touto síní studený vítr. Otce to málem porazilo, tak tak se udržel, aby nespadl. I když ten vítr byl pryč, v místnosti přetrvával nepřirozený chlad. On jen zavrtěl hlavou a dal se znovu do čtení. Naštěstí jsem zjistil, že se mi pomalu ale jistě vrací síla. Už jen chvíli a zastavil bych ho, Asida a dostal sestru odsud. Pak mi došlo, že jsem zatím nikde nespatřil strýčka.
"Museli ho přesunout na druhou stranu." pomyslel jsem si. V duchu jsem se jen modlil, aby byl ještě naživu. A když….A když už by byl mrtvý, tak jsem doufal, že odešel v klidu a bez bolesti. Znovu jsem se podíval na Robertovu mrtvolu, která se zdála, že je v pokročilejším stádiu rozkladu než předtím.
Otec četl asi minutu v kusu. Pak se postavil do středu místnosti, položil knihu na zem. Z kapsy jeho vesty vytáhl malou orientální dýku. Poklekl před knihou a začal něco zpívat. Znělo to jako by vzýval nějakou vyšší sílu. Jakmile skončil se zpěvem, nařízl si dlaň a nechal svou krev zkapávat na zem. Dýku opatrně položil na zem a začal znovu číst z té knihy. Strhl si vestu a oblečení, které měl pod ní. Začal si krví kreslit znaky na hruď. Chvíli jen tak zůstal v téhle pozici. Vypadal, že snad ztuhl. Chtěl jsem se k němu doplazit, ale pak mi došlo, že všechny ty kosti a jejich křupání by mě prozradilo. Otec začal z ničeho nic sténat a křičet. Z očí mu řinula krev a on se začal zdivočele smát. Byla to hrozivě nechutná show. Rukama začal krví čmárat něco na zem, symbol. Jakmile s tím začal, projel mnou nepříjemný pocit.
"Vše je ztraceno, vše je ztraceno, VŠE JE ZTRACENO!" bylo jediné, na co jsem byl schopen myslet. Mé odhodlání, můj strach o sestru, prostě vše bylo nahrazeno pocitem bezmocnosti, slabosti a zbabělosti. Jak otec pokračoval se svým šílenstvím, do místnosti se začal dostávat pach síry, kterého následoval pach rozkladu, mrtvoly.
"Ty děti, děti! Bože, pomoc!" najednou jsem uslyšel ten nelidský smích, jenž patřil té věci. To, co následovalo po tom smíchu, bylo ještě děsivější.
Výkřiky a pláč dětí volajících o pomoc, se roznášely celou místností. Netrvalo to dlouho a já si všiml, že znaky na zdech začaly mizet. Lebky rozmístěné u zdí začaly praskat. Začalo se mi točit v hlavě. Tělem mi projížděla nepřirozená bolest.
Nedokážu říct, jak dlouho tohle celé pokračovalo, ale mě to přišlo jako věčnost. Vše to ustalo ve stejnou dobu, kdy otec přišel k rozumu, pokud se tomu dá takhle říkat. Chvíli vypadal zmateně, ale dlouho nelelkoval, popadl knihu a vydal se k svému batohu. Byl připravený, měl tam nějaké oblečení a…a zbraň. Nedokážu ani popsat ten pocit bezmocnosti, který se mě zmocnil, když jsem konečně uviděl strýčka, ale zároveň jsem si všiml, že k němu jde i on se zbraní. Vnitřně jsem zuřil nad svou neschopností a nad otcovou krutostí. Otec pomalu zvedl ruku a namířil strýčkovi přímo na čelo.
"Užij si svou cestu bratříčku!" otcova slova mne tak rozzuřila, že jsem byl na chvíli se postavit, ale bylo to k ničemu, už došlo k výstřelu.
"Jediný, kdo někam půjde, jsi ty, Adame!" slyšel jsem mužský hlas. Viděl jsem otcovo zděšení i to, že už nedrží zbraň. Z ruky mu znova stékala krev a on se jen vyděšeně díval za mne. Fakt, že jsem naživu zřejmě ignoroval.
Najednou mě opustila síla a já padl na kolena. Muž, který na otce vystřelil, přešel pomalu ke mně. Z otce nespustil zrak a pořád na něj mířil!
"Už jsem potkal hodně parchantů, ale ty seš rovnou král všech zkurvysynů! Vlastní děti, obětoval bys vlastní děti."
Otcovo zděšení na chvíli zmizelo a on jen škodolibým hlasem pronesl: "Ty máš, co povídat Alberte! Jen mi řekni, co se stalo s tvým synovc…"
"Mlč, se někomu jako si ty nemusím zpovídat. A toho, co jsem udělal, lituji. Kde je ten druhý, sledoval jsem vás. A kde je tvá…"
"On ji odvedl dolů!" podařilo se mi vykřiknout. Otec si snad konečně uvědomil, že jsem stále ještě naživu: "Můj syn m….." otce přerušil další výstřel. Schytal to přímo mezi oči. Netrvalo to dlouho a skácel se na zem. Ten muž, Albert, se ke mně ohnul a podal mi lahvičku s vodou, tedy já si aspoň myslel, že je to voda.
Nebyl jsem si jistý, zda mu můžu věřit, ale neměl jsem moc na vybranou a tak jsem obsah té lahvičky vypil. Chutnalo to odporně, ale když jsem to dopil, došlo mi, že se mi rapidně vrací síla. Dokázal jsem se zase postavit.
"Kdo jste?"
"Mé jméno je Albert Lambert."
" Já to jméno znám, já ho prostě znám." když jsem pohledem přejel na strýčka a otce, došlo mi to.
Albert si musel zřejmě všimnout mého zděšení a zloby: "Takže vám řekli, od koho mají ten knihu." Podal mi svou zbraň a pokračoval:" Nejsem tady kvůli stejnému důvodu, jako oni, nýbrž naopak. Chci …." Pomalu položil na zem svůj batoh.
Velmi pomalými pohyby z něj začal něco vytahovat. To něco byl dynamit.
"Sám jsem toto místo nebyl schopen najít, ale věděl jsem, že vás otec spolupracuje s lidmi, kteří znali jeho přibližnou polohu, ale potřebovali tohle", prstem ukázal na knihu, které ležela nedaleko od otcovy mrtvoly, " velmi se omlouvám, že vás do toho zatáhli, ale musíte mi věřit, že tohle místo musí být pohřbeno. Už jsem viděl za celý svůj život příliš mnoho hrůz, které jsem mi, jako lidé sami na sebe vypustili. Tu bytost, kterou se oni snaží osvobodit, opravdu nepotřebujeme."
Sice jsem ho vinil, za to, že jsme tady, ale zároveň jsem chápal, o čem mluvil. Nikdo tohle místo nesmí znovu najít. Kývl jsem, abych mu dal najevo, že souhlasím. Chtěl jsem jít za strýčkem a probrat ho, ale Albert mne opatrně chytil za paži, na obličeji měl smutný pohled, který nevěstil nic dobrého.
Brzy mi došlo, proč se na mě tak dívá. Kolem strýčkovy hlavy byla krev, hodně krve. Pak jsem si všiml rány na jeho hlavě. Musel upadnout….na kámen a…..
Cítil jsem, jak se derou ven slzy. Muž, kterého jsem považoval za pravého otce, byl mrtev a proč?
"PROČ?" zařval jsem, jako bych se dožadoval odpovědí od mrtvoly toho zrádce, toho vraha. Podíval jsem se na Alberta, který mě soucitně chytil za ramena a řekl: " Nedokážu si představit, čím právě procházíš, ale musíš být silný. Nesmíš tomuhle všemu dovolit, aby tě to zlomilo, když už ne kvůli sobě, tak kvůli tvé sestře, ještě snad mámě čas, abychom ji pomohli."
Zdálo se mi, jak by mi jeho slova vplavila do žil nový život. "Má pravdu, kvůli sestře a kvůli strýčkovi, nesmím je zklamat."

A tak jsme se vydali do hlubin propasti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 10. srpna 2016 v 14:42 | Reagovat

Krása

2 tariash tariash | 10. srpna 2016 v 17:18 | Reagovat

[1]: Děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama