Pyrrhovo vítězství

10. srpna 2016 v 17:11 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Albert mi nechal svou zbraň, měl totiž v batohu ještě jednu. Podal mi taky svítilnu a naznačil mi, že by bylo lepší, kdybychom spolu moc zbytečně nemluvili. Uznal jsem, že měl pravdu, přeci jenom jsme nevěděli, co nás tam dole čeká. Sice jsme byli dva, ale Asid mohl někde číhat a kdo ví, co bylo se sestřičkou. Když jsme scházeli dolů po schodech, konečně jsem si prohlédl svého zachránce. Byl to postarší muž, jeho prošedivělé vlasy byly na krátko ostříhané. Jeho šedivé oči, které byly schovány za brýlemi, vyvolávaly nepříjemný pocit, když jsem se mu do nich podíval. K vestě měl připevněné lahvičky s podobnou tekutinou, jakou mi dal vypít.
Cesta dolů netrvala dlouho, ale je pravda, že i když jsme chtěli jít, jak nejrychleji to šlo, museli jsme někdy zpomalovat. Některé schody byly totiž velice kluzké. Prvně jsem si myslel, že zdi jeskyně prosakují, ale když jsem se konečně podíval dolů, rychle mi došlo, že to co způsobovali, že jsme tak klouzali, nebyla obyčejná voda, nýbrž krev.
"Pro boha!" jen pomyšlení, že patří Elise, mi bylo nepříjemné. "Budu upřímný, musíme si hodně pospíšit." prohodil ke mně Albert, který najednou zrychlil. Když jsme sešli dolů, objevila se před námi úzká chodba, na jejímž konci jsme viděli dveře. Celé tohle místo strašlivě páchlo a já velmi rychle pochopil proč. U zdí této chodby byly pohozené malé mrtvoly. Když jsem je uviděl, myslel jsem, že se pozvracím. To místo mě bude navždy strašit v mých snech. Nevím, kdy a jak je sem dostali, ale pořád šla vidět kůže, hlavně v oblasti obličeje. Byly plné bolesti, strachu a zděšení. Kolem nás zavanul slabý vítr, ale to, co s sebou přinesl, mnou otřepalo. Znovu jsem, jako už předtím zaslechl hlasy. Dětské hlasy, pláč. Zdálo se, jako by celá místnost potemněla a ty hlasy začala sílit na hlasitosti. Nedokázal jsem rozeznat, co přesně říkají: "Mo…..MO…..ch…..Lo"
"Moloch, požírač dětí. Falešný bůh. Démon. Má mnoho jmen." když Albert pronesl jméno toho démona, připadal jsem si, jako by nás někdo nebo něco sledovalo.
"Jeho nejoblíbenější obětinou byly…"
"Děti." dokončil jsem za něj. Víc než předtím, jsem byl odhodlán tohle místo pohřbít. Asi když jsme se nacházeli v polovině chodby, zdálo se mi, že jsem zahlédl nějaký pohyb. Ztuhnul jsem. Najednou jsem však uslyšel hlas, ale ten nepatřil dítěti, prvně promlouval v jazycích mně nesrozumitelných. Snažil jsem se ho ignorovat, ale pak promluvil hlasitěji a já mu rozuměl: " Jak můžeš věřit muži, který tohle všechno způsobil. Nebýt jeho byl by tvůj strýc naživu a ty a tvá sestra by jste mohli vést naprosto normální život. To on to všechno způsobil. Zaslouží si trpět, zaslouží si tvůj hněv, tvou POMSTU." hlavou mu duněl hlas a já nebyl schopen jej zahnat pryč. Čím víc jsem se snažil jej ignorovat, tím těžší to bylo. Když jsem pohlédl na Alberta, který ke mně stál zády, aniž bych chtěl, vzpomněl jsem si na svého strýčka, jak tam nad námi bezvládně ležel. Probleskl mi před očima obraz sestry, jak je přivázaná na jakémsi kameni. Pocítil jsem takový hněv, ne vůči Albertovi, ale vůči té věci, že se mi takhle vysmívá.
Pak jsem pocítil, jak se mi něco otřelo o nohu. Vyděšeně jsem odskočil blíž k Albertovi, který se už mezitím obrátil, aby se na mě podíval.
"Co to sakra bylo? Nemohly to být…" hlavou mi proběhla šílená myšlenka, která byla naštěstí rychle vyvrácená.
"Krysy, jen pitomý krysy. Sakra, seber se chlape" napomenul jsem se v duchu a pokračoval v cestě.
"Také si ho slyšel?" Albertův otázka mě překvapila. Jen jsem kývl. Na chvíli se na mě podíval a také pokýval hlavou. Zřejmě tušil, co mi ta věc říkala. Co mi napovídala. Když jsme se začali přibližovat ke dveřím, cítil jsem, jak vzduch kolem nás houstne, bylo velmi těžké dýchat. Nejenom to, ale odněkud se vyrojil houf krys, které se rozutíkaly přímo proti nám. Bylo to sice nepříjemné, ale šlo poznat, že ty malé potvory byly samy dost vyděšené.
"Snaží se nás odsud dostat." Albert asi chtěl ještě pokračovat, ale podjela mu noha a já ho tak tak dokázal zachytit. Přísahám bohu, že jsem byl tehdy schopen slyšet tlukot svého srdce. To na čem uklouzl, byla kaluž krve. Hodně krve, příliš mnoho.
"Je čerstvá. Ne, ne, ne, to nemůže být pravda. Přeci ji nemohl, Elise…" Albert asi věděl, na co myslím a promluvil: " Není mrtvá, asi musel prolít také svou vlastní krev", šáhl na dveře před námi, neměli kliku ani zámek, " krev bude klíčem a obětí".
V očích jsem mu zahlédl záchvěj strachu, ale pochyboval jsem, že se bojí o sebe, zamrazilo mě při pomyšlení, že si myslí, že už Elise nemá naději.
"Tak co? Prostě stačí, abychom prolili naši krev?!" začínal jsem být netrpělivý. Albert na chvíli studoval dveře a podlahu, jestli nevyjeví nějakou nápovědu, ale nic nenašel, kromě toho, že krví potřísnili i dveře samotné. Podíval se na mě, tentokrát jsem však v jeho očích viděl odvahu a odhodlání a klidným hlasem mi řekl: " Máme jen jednu šanci. Musíme být připraveni udělat, co je nutné. Nevím, co tam najdeme, ale dobře víš, že ho nesmíme za žádnou cenu nechat, aby se odsud dostal." rychle mi došlo, co tím asi chce říct.
"Nedovolím, aby ji kdokoliv ublížil…", na chvíli jsem se odmlčel, vzpomněl jsem si na tu vizi toho Molocha, na ten strach, ty děti kolem nás a ačkoliv mi to rvalo srdce, dodal jsem: " Ale udělám….., já…, ta věc se odsud nesmí dostat."
Albert rychle vytáhl z batohu malý nožík, přistoupil ke dveřím ještě blíže a bleskově si nařízl dlaň. Pak mi nožík podal a já provedl to stejné. Radši jsme se dotýkali dveří na stejných místech jako sestra a Asid. Celá chodba začala dunět a mně se zdálo, že se mi snad vaří krev. Netrvalo to dlouho a dveře před námi se začaly pomalu otevírat. Postavili jsme se tak, aby na nás nešlo moc vidět. Naneštěstí se dveře otevřely směrem do neznámé místnosti. Pohled, který se nám poté naskytl, byl naprosto zrůdný. Sestra byla přivázaná k velkému černému kameni a před ní byla postavena malá souška. Asid stál před soškou a vypadalo to, že se modlí. Když si všiml, že se dveře otevírají, popadl zbraň a vystřelil.
Naštěstí nebyl moc dobrý střelec a jeho první výstřel nás oba minul. Rychle se schoval za jeden z kamenů, které v místnosti byly. Oba jsme mířili na místo, kde se schovával. Na chvíli jsem se podíval na Elise. Z úst ji stékala po pramínku krev, pohled nepřítomný. Z ničeho nic však začala vydávat zvuky. Křičela bolestí a vypadalo to, že nemá kontrolu nad svým tělem. Kroutila sebou, bouchala o ten kámen, škrábala. Jakmile si Asid všiml, že nedávám pozor, využil toho, vylezl zpoza kamene. Namířil proti mně, ale Albert byl rychlejší a vystřelil. Trefil ho, ale jemu se stejně podařilo vypálit.
"Pozor!" zařval na mě Albert, ale bylo už pozdě, Asid mě trefil do nohy. Naštěstí jen do nohy. Albert na něj pro jistotu ještě několikrát vystřelil. Podíval jsem se na sestru, byla ještě ve větších bolestech. Najednou ji začala téct z břicha krev. Tedy já si tehdy myslel, že to bylo z břicha, ale brzy jsem poznal, jak jsem se mýlil. Začala z ní vylézat nějaké věc. Znovu jsme slyšeli pláč a výkřiky dětí, tentokrát doprovázené řevem lva. Něco se začalo smát, naše svítilny přestaly na chvíli fungovat. Když se znovu rozsvítili, sestra se seděla u zdi a ……..Do teď je mi ta vzpomínka nepříjemná. Kojila tu věc. Houpala sebou, snad aby to utišila.
Albert k ní přišel a něco jí řekl. Chvíli se na něj dívala a pak se zmateně podívala na mě.
"Je to pravda, co ten pán říká, že ……", rozplakala se. Odhodila tu věc stranou a zlostně se na ni podívala. Albert ji nabídl své věci, aby ji nebyla zima. Já jsem šel za tou VĚCÍ.
"To není opravdové dítě, to není opravdové dítě." Opakoval jsem si neustále. Neplakalo ti, ty oči, ty oči prostě nemohli patřit člověku. Namířil jsem na něj. Nastala chvíle ticha. Na chvíli jsem zavřel oči, abych se připravil, pokud se na to, šlo vůbec připravit.
Najednou jsem uslyšel výkřik. Když jsem se podíval na sestru, držela v ruce kámen, Albert ležel na zemi, dýchal. Dívala se na mě, ale já v ní neviděl svou sestru, připomínala spíš divoké zvíře.
S křikem se rozeběhla proti mně. Ani nevím, kde vzala tu sílu, ale když do mě vrazila, odhodila mou zbraň a srazila mě na zem. Mlátila do mě a tím kamenem se jí podařilo mi zlomit levou ruku. Poté mě začala dusit a křičela: Nevezmeš mi děťátko! Je mé! Nevezmeš mi ho!" asi by mě i udusila, ale vrazil do ní Albert, který se probral. Začali se spolu rvát a já se pokoušel najít svou zbraň. Netrvalo to dlouho a já ji uviděl. Ležela u té věci. Sebral jsem ji a chtěl jsem namířit, ale sestra se Albertovi vysmykla a skočila po mně. Začala mi škrábat po obličeji. Cítil jsem, jak mi její nehty projely po levém oku a já nebyl přes všechnu tu krev schopen pořádně vidět. Albert ji ze mě vzápětí strhl. Znovu ho ale praštila po hlavě a on se skácel na zem, byl při vědomí, ale nebyl jsem schopen se bránit. Já….já…udělal jsem, co jsem udělat musel.
Budu si to navždy vyčítat, ale zároveň vím, že sestra by určitě nechtěla, abych dovolil, aby se z ní měl stát vrah.
A tak jsem vystřelil. Když jsem viděl, jak její tělo dopadá na zem a ona naposledy vydechuje, uslyšel jsem znovu ten hlas: "Zrádce…..vrah….." Nevydržel jsem to a začal jsem v zuřivosti s tou zrůdou mlátit o zem. Ani nevím, jak dlouho jsem v tom pokračoval, ale když jsem přišel k rozumu, byl jsem celý od krve. Albertovi se podařilo se vyškrábat ke zdi, aby se opřel. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali. Beze slova, ta nebyla nutná. Když jsem si uvědomil, že mám pořád v rukou tu věc, odhodil jsem ji.
Nechtěl jsem tam sestru nechávat, ani jeden z nás neměl dost síly, abychom ji odnesli z tohoto místa. Hnusila si mi představa, že tu strýček i Elise budou pohřbeni, ale ani jeden z nás nechtěl riskovat to, že by se tomu démonovi podařilo utéct. Navzájem jsme si pomáhali s výstupem nahoru. Rozmístili jsme dynamit…….a tohle vše ukončili.
A tak jsem získal nové poslání, jak už teď jistě chápete.

- Peter Müller
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 14. prosince 2016 v 20:24 | Reagovat

Bleh. Teda. Fuj. To je hnus. Ale inak podarene! Myslím to tak, že to už je fakticky neskutočne dlho, čo som čítala nejaký hororový príbeh. Som skôr na sci-fička a fantasy, už som teda čo sa prelievania krvy a nechutností týka, tak nejako vyšla z cviku. Toto bolo fakt po dlhej dobe čo som sa do niečo takto zažrala a poviem ti, dostalo ma to! Máš moju úctu a obdiv. Už v priebehu príbehu som písala, že sa mi páči ako píšeš a takto záverom to môžem iba podtrhnúť. Už sa teším, na tvoje ďalšie dielka! :) Môžem s atešiť na nejaké pokračovanie k tomuto? Vrámci poslednej vety hovorí o poslaní ktoré získal... Máš teda v pláne písať viac vecí s Petrom? JA by som sa nebránila. Charakter to je fajn. :)

2 tariash tariash | 21. prosince 2016 v 23:48 | Reagovat

[1]: Moc se omlouvám, že jsem neodpověděl, ale blog.cz mi nějak vypověděl službu a delší dobu mi nezobrazuje návštěvnost apod. A co se Petra týče, tak plánuji jeho postavu použít v jiném díle, sice ne jako postavu hlavní, ale...:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama