Rodina, krev a zrada

1. srpna 2016 v 14:38 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Trhl jsem sebou, málem jsem vylil obsah kalíšku, který mi ten muž podával. Chvíli jsem na něj jen tak zíral, ale pak jsem se rozhodl, že "nechci být nezdvořilý". "Děkuji…., pane…."
"Asid…jmenuji se Asid." Konečně jsem se dozvěděl jméno tohoto tajemného muže, který se dal právě na cestu k mému otci.
"Co se to se mnou sakra děje?" projelo mnou zděšení. "Začíná mi z tohodle místa hrabat." Otřepal jsem se a můj malý nedávný zážitek jsem chtěl vytlačit ze své mysli. Přeci jenom nechci být zrovna ten, který se na téhle výpravě zhroutí. Mezitím se prostor kolem mě ochladil, jakoby tu ten závan tepla ani nebyl.Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem se nenapil toho nápoje. Vypadalo to a taky to vonělo, jako nějaký alkohol.
"Snad mě to zahřeje." Hodil jsem to do sebe a přešel jsem ke strýci, který se mezitím vzdálil od otce a společně s Robertem zkoumal ty lebky.
"Přišli jste na něco?" zřejmě mě neslyšeli přicházet a tak oba poskočili, když jsem promluvil.
"Až na to, že kdokoliv vytvořil tohle místo, byl naprosto magor…tedy zapálený fanatik, tak nic." Robert mi odpověděl jako první. Když jsem se na něj teď podíval z blízka, všiml jsem si, že měl skelné oči.
"Ani jeden z těch symbolů nepoznávám. Můžu však s jistotou říct, že to čím je na ty lebky namalovali, je krev. Byl jsem už na hodně podivných, strašidelných nebo prostě jen nechutných místech, ale tohle třešnička na dortu." Jakmile strýček domluvil, projel mnou jakýsi výboj a kolem tváře jsem ucítil pohyb. Instinktivně jsem se otočil, ale nic kolem mě nebylo a tak se teď jen tak zíral na cestu, která vede hlouběji do jeskyně. Naštěstí si ani jeden z nich nevšiml, že se chovám, jako bych se úplně pomátl, protože se zase zaměřili na ty symboly na lebkách a nápisech na zdech. Chtěl jsem si ještě promluvit se sestrou, ale chvíli mi trvalo, než jsem ji vůbec našel. Byla dál od ostatních, seděla na zemi, ze které odstranila kosti. Vypadala tak zamyšleně, že jsem se rozhodl, že ji radši nebudu rušit. Rozhodl jsem se, že je na čase, abych si trochu promluvil s otcem. Chtěl jsem odpovědi. Ohledně téhle výpravy, ohledně tohoto místa a také ohledně té věci, pro kterou jsme sem vlastně přišli. Otec se bavil Asidem. "Můžu si s tebou promluvit?" neznělo to moc jako otázka, spíš jsem to na něj jen tak zasyčel. Jakmile mě Asid uslyšel, obrátil se a pomalým krokem se od nás vzdálil. Otec chtěl něco říct, ale já ho předběhl.
"Proč jsme tady?" mluvil jsem potichu, ale z mého hlasu a tónu sálala nevraživost.
Podíval se na mě, jako bych byl malé dítě, které potřebuje, aby ho někdo utěšil." No přeci, abychom našli ten ukradený artefakt.", na chvíli se odmlčel, podíval se na hodinky a pokračoval, " A taky samozřejmě, protože chci, abychom si užili společný výlet."
Už jsem na něj chtěl vykřiknout, jestli si ze mě dělá legraci. Copak, jak si máme užít tak naprosto nechutný, smrtí naplněný výlet. Ale nechtěl jsem působit potíže ostatním, proto jsem se zhluboka nadechl a radši jsem se ho zeptal na něco jiného: " A co tahle místnost, co to má všechno znamenat? To si opravdu o ničem nevěděl?!" otec se na chvíli podíval někam jinam, ale já se na něj upřeně zíral, snad jsem doufal, že tak z něj získám aspoň nějaké informace. " Jak jsem ti už říkal, moc jsme toho nevěděli." Zase se odmlčel a mě něco napadlo. "Proč jsme vlastně tak dlouho v téhle místnosti, přeci jenom jsme nešli zase tak dlouho, abychom potřebovali odpočinek." Když jsem se podíval na otce, všiml jsem si, že mu z tváře zmizel jeho pitomý výraz muže pouze hrajícího si na opravdového otce. Jeho ledový výraz mne trochu polekal. Z ničeho nic jsem začal mít problém udržet pozornost a chvílemi se mi zdálo, že otce vidím dvojitě. Podíval se někam za mě a promluvil, ale já nebyl schopen rozeznat slova, která vycházela z jeho úst. Cítil jsem se, jako bych tam ani nebyl. Zase přišel ten nepříjemný chlad a po něm to teplo. Jenže tentokrát jsem se cítil, jako bych byl v sauně. Cítil jsem, jak mi po obličeji stéká pot. V té chvíli jsem už vůbec ani nedokázal vnímat, co se okolo mě děje. A pak jsem znovu uslyšel ten nelidský hlas:" Zrádce….vrah…..umírající…..už brzy….volný.." Začala se mi motat hlava, neměl jsem ponětí o čase či prostoru. Bylo mi neuvěřitelně špatně, chtělo se mi zvracet, k tomu mi bylo čím dál tím víc horko. Nohy mi povolily a já upadl na zem, naštěstí se mi z posledních sil podařilo se obrátit, abych viděl, co se kolem mě děje, ale bylo to k ničemu. Slyšel jsem hlasy, ale nerozuměl jsem, ani jsem to nedokázal, neměl jsem na to sílu ani dost vůle, abych dával pozor. Všechno se mi začalo mlžit a já pomalu ale jistě upadal do mdlob. Pak se mi zavřela víčka a já….já…
I když jsem otevřel oči, bylo mi to k ničemu, všude mě byla neproniknutelná tma. Nebyl jsem schopen jakéhokoliv pohybu, podvědomě jsem dýchal a jedině mé oči mě poslouchaly, ale to mi bylo k ničemu. Pak jsem ucítil zvláštní zápach… "To je síra…."pomyslel jsem. Pak jsem konečně něco uslyšel. Brzy mě však moje "radost" přešla. Co se z dálky zdálo jako nějaké cinkání, mi zblízka až moc připomínalo řinčení okovů. Další zvuk. Dýchání…, ale nepatřilo člověku, ne….patřilo spíše zvířeti. Rozzuřenému zvířeti, které se chce dostat z klece. Ačkoliv jsem zdroj toho dýchání nebyl schopen vidět, cítil jsem. Bylo to přímo přede mnou. Chvíli to takhle pokračovalo. Nevím kolik času přesně uplynulo, ale za nějakou dobu jsem pocítil, jak se mi něco ovinulo kolem nohy. Začalo se to plazit směrem nahoru.
"Bože, co se to děje?" chtěl jsem řvát, ale nemohl jsem. Připadal jsem si, jako bych měl sešitá ústa. Brzy mi došlo, že ta věc, která se po mě plazila, byl had. Rychle se dostal nahoru. Obvinul se mi kolem krku, ale neškrtil. Začal jsem slyšet hlasy, několik hlasů. Byly tiché, ale šly slyšet všechny najednou a tak jsem nerozuměl. Chvílemi se mi zdálo, jako by zpívali. A přestože jsem jim nerozuměl, šlo z nich něco cítit. Takový nepříjemný zlověstný pocit. Jak jsem se snažil poslouchat, co říkají, ani jsem si neuvědomil, že se po mně plazí další had. Tenhle byl menší. Hlasy se najednou o dost ztišili. Druhý had se rychle dostal k prvnímu hadovi……a pak……, něco mě donutilo, abych otevřel ústa a ……. Ten druhý had….začal se do mě soukat. Jak do mě vstupoval, slyšel jsem, jak ty hlasy nabývají na síle. Začaly se divoce smát. Vše se začalo otřásat. Had už byl pomalu ve mně. První had mě začal škrtit. Cítil jsem, jak mi po nohou začali lézt nějaké malé věci. Brouci, pavouci, štíři, uslyšel jsem blížící se roj much. Had, který byl kolem krku, začal škrtit ještě silněji. Druhý had byl už ve mně a já jsem se cítil, jakoby mnou procházel a vykusoval si cestu. Už tak jsem se cítil strašně, ale pak se přede mnou objevilo zrcadlo. Viděl jsem se v něm. To všechno, co se dělo. Bylo mi z toho pohledu špatně. Nechtěl jsem se dívat, ale nedokázal jsem uhnout pohledem. Smích přidával na intenzitě.
"Pomoc! Pomoc! Kdokoliv pomozte mi, prosím…!" nedokázal jsem řvát normálně, tak jsem křičel o pomoc " myšlenkami". ……….

A něco mě vyslyšelo……
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 14. prosince 2016 v 19:30 | Reagovat

hej tak to je masaker! woooohou! aj keď by som sa najradšej vrhla na pokračovanie, musím za zastaviť povedať ti že toto som naozaj nečakala! popravde ten jeo otec my nebol dva krát sympatický už od začiatku ale že to bude zmrd, čo obetuje vlastnú rodinu... aaa! mor na neho! inak mi je veľmi ľúto aj tej jeho sesty. chúď. ona nemôže mať deti a ocitne s ana mieste kde je to vydláždené ich kosťami. ani si neviem predstaviť, ako sa musí cítiť...
no a taký ten dojem celého príbehu: máš to skvelé! je to niečo úplne iné, ako som na blogoch zvyknutá čítať takže som šťastím bez seba, že tu máme konečne niečo originálne. napísané to je tiež úchvatne! tak reálne že mám zimomriavky... človeče. a koniec tejto kapitoly bol tak nechutnýýýý že ti vopred veľmi pekne ďakujem za nočné mory čo ma dnes budú mátať :D toľko z mojej strany a ja idem ssať ďalej! chcem vysvetlenie čo sa to tam deje!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama