Vítej v pekle!

2. srpna 2016 v 23:42 | Nikolas |  Pád do hlubin temna
Najednou něco ohromně zařvalo a celé zrcadlo začalo vibrovat. Hlasy už nezpívaly ani se nesmály, místo toho teď křičely. Doslova řvaly strachem. Cítil jsem, že se mi pomalu vrací síla a tak jsem rukou bezmyšlenkovitě chytil hada ovinutého kolem mého krku a odhodil jsem jej stranou. Začal jsem ze sebe setřepávat ty malé ohavnosti. Když jsem pohlédl na zrcadlo, všiml jsem si, že se začalo tříštit. Zpoza zrcadla začalo vycházet světlo. S jeho příchodem začaly všechny ty bytosti prchat. Uslyšel jsem hlas, avšak ten se lišil od těch ostatních. Zdálo se mi, že stejně jako to světlo vychází zpoza zrcadla. Jakmile ta osoba domluvila, zrcadlo se roztříštilo a celé tohle místo zaplavila vlna světla. Síla s jakou sem vtrhlo, mě donutilo pokleknout. Najednou jsem se cítil naprosto bezmocný, nebyl jsem schopen ani myslet. Světlo začalo z ničeho nic ztrácet na intenzitě a já konečně dokázal pohnout hlavou. Všiml jsem si, že v místech, kde světlo sláblo, se začala objevovat krajina. Byl jsem v poušti. Najednou jsem pocítil silnou žízeň, hlad, bolest celého těla. Světlo začalo ustupovat do jednoho bodu. A pak naprosto zhaslo. Místo něj přede mnou stála osoba. Avšak já jsem jí nevěnoval moc pozornosti.
"Tohle se mi musí všechno zdát…. , není to skutečné, nemůže to být skutečné." nedokázal jsem přijmout myšlenku, že tohle je reálné.
"Mysli Petře, mysli. Je to sen nebo…. Nebo……"
"Nebo ses už konečně zbláznil?!" hlas té osoby mě dost polekal. Byl to chlapec, nemohlo být víc než osmnáct. Podle vzhledu vypadal na to, že je z Blízkého Východu. Byl potetovaný na ramenou, nohách, břiše. Když jsem se mu podíval do očí, připadal jsem si před ním nicotný. Jeho hlas měl jakousi vznešenost, ale zároveň jsem v něm cítil něco, něco strašlivého.
"Jak to že, ne, ne…Musí se mi….. Kdo jste?" sotva jsem dokázal mluvit, ani jsem si nebyl jistý, jestli mě vůbec slyšel.
"Na tom přeci nezáleží. Vždyť jsem zachránil před těmi ohavnostmi. A chci vám ještě pomoci." díval se na mě upřeně a mohl bych odpřisáhnout, že snad ani jednou nemrkl.
Nedokázal jsem pochopit, jak by tohle všechno mohlo být aspoň z části skutečné a i když jsem si myslel, že se jedná o sen nebo silnou halucinaci, neměl jsem ponětí, co jiného má dělat a tak jsem se, že s ním budu hovořit:" Chci vědět, kde to jsme?"
Na tváři se mu objevil úsměv a spustil:" Mohl byste tomuto místu mnoha jmény. Ale na těchto věcech opravdu nezáleží.", ohnul se ke mně a začal mi šeptat do ucha:" Přemýšlejte, jak jste se sem dostal? Co se stalo?" když se ke mně přiblížil, projel mnou silný pocit strachu, jeho přítomnost mi byla zátěží. Čím víc se přibližoval, tím hůř jsem se cítil.
"Jak jsem se sem dostal? Byli jsme v…..ten bastard, on nás…..otrávil…takže tohle je halucina…" mé přemýšlení přerušil ten chlapec:" Ne, tohle není halucinace, ale máte pravdu, jste tu kvůli jejich zradě. Asidově zradě a zradě vašeho otce." když jsem se na něj znovu podíval, došlo mi, že jeho tetování není tetování, ne, byly to jizvy. Znaky, symboly, které už jsem někdy viděl.
"Milostivý Bože, to nemůže být…." když jsem se mu díval do očí, nevím ani proč, něco mi říkalo, že tohle všechno je skutečné. Chlapec mě chytil za bradu, aby mě donutil, abych na něj jen bezmocně zíral.
"Sám nejste dost silný. Oni jsou dva a ničeho se neštítí, mají zbraně." když se nedočkal žádné odpovědi, pokračoval:" Když už vám nejde o vás samotného, určitě chcete pomoct aspoň své sestře a strýci." nedokázal bych snést myšlenku, že by se sestře mělo něco stát. Obloha nad námi se začala zatemňovat a mě bylo čím dál tím víc hůře.
" Jak….mi můžete pom…..pomoct?" nebyl jsem už pořádně schopen mluvit. Když jsem tohle vyslovil, jeho úsměv se mu rozšířil a na chvíli se mi zdálo, že mu v očích vidím plameny. Kolem nás to vypadalo, jako by nastávala noc.
"Dám vám sílu, abyste ochránil své milované. Avšak za to po vás budu muset něco chtít, něco, co bude pro jejich záchranu nezbytné."
Ani jsem už v tu chvíli nepřemýšlel, přeci jenom nás otrávili, musel jsem je zastavit dřív než toho udělají víc.
"Ale proč tohle všechno udělali? To místo, ty lebky…..Proboha, co jsme to měli najít?! A jestli nás vzali s sebou…My jsme měli být obět….." z té myšlenky se mi dělalo špatně.
Písek, na kterém jsem byl, pálil, vzduch byl nepříjemně horký a já měl problém, abych vůbec byl schopen jakýchkoliv myšlenek.
" Pro mou sestru coko…" nebyl jsem schopen to doříct. Nějak se mi na pár sekund pře očima zjevila ta zrůdná jeskyně. Všechny ty lebky, podivný zvuk, a když jsem se zase vrátil zpět k tomu chlapci…ne nebyl to chlapec. To, co mě drželo, nejde to ani popsat, byl to jakýsi stín. Jeho dotyk byl bolestivý. Viděl jsem jen znetvořené tělo, které šlo chvilkami zahlédnout přes závoj temnoty. Pode mnou nebyl písek. Byl to kámen rozžhavený lávou, která jej obklopovala. Na nebi místo slunce nebo měsíce byla jen černá díra, z níž vycházeli výkřiky všech zatracených. Musel jsem však najednou mrknout, a jakmile jsem znovu otevřel oči, má "vize" byla pryč. Zase jsem viděl toho chlapce, byli jsme v poušti….
"CO SEŠ K ČERTU ZAČ?!" ani nevím, kde jsem sebral sílu, abych na tu VĚC zařval. Jak mě to drželo za bradu, s lehkostí mě to pozvedlo ze země s nepřirozenou rychlostí. Začalo se to smát nelidským smíchem, znělo to jako by se mi chtěl smát lev, který se chystá rozcupovat svou kořist. Najednou jsem cítil, jak mě něco začalo znovu škrtit. Mé vnitřnosti byly jak na ohni a zdálo se mi, že snad vdechuju samotné plameny. Prostředí kolem nás se změnilo na to, které jsem viděl ve své vizi.
"Opravdu chceš vědět MÉ JMÉNO, tak dobrá", ta věc se znovu zasmála tím nelidským zvukem a pokračovala stejným zvířecím hlasem," MÉ JMÉNO JE LEGIE, PROTOŽE JE NÁS MNOHO."
Něco se mihlo v těch jeho očích, jakýsi záblesk.
Ta bytost mě nadzvedla a přemístila nad lávu.
"Už vás nebudu potřebovat. Našel se někdo jiný, kdo mne osvobodí.", na chvíli se to odmlčelo, usmálo se a znovu promluvilo, " Budu si to náramně užívat, až budu prznit tvou zoufalou sestřičku v mém království, zatímco mě vysvo…"
"Ty jeden parchante!" popadl jsem to za ruku, která mě nadnášela. Když jsem se té věci dotkl, sežehlo mi to ruku. S posledním bestiálním smíchem mě to upustilo a já padal směrem k lávě.
A já jsem se bál. Nejen o sebe. O sestru, strýce. Jak jsem padal, cítil jsem narůstající horko. Pak z ničeho nic se na obloze objevilo malé světlo a mně se zdálo, že začalo pršet. Pršelo. Ta věc začala řvát, neuvěřitelně řvát. Dokázal jsem cítit tu lávu pode mnou. Byl jsem tak blízko.
Kapka, pak druhá,….
Slyšel jsem pláč tisíců dětí. Z nebe začala pršet krev. Pak dopadla rychle třetí kapka a já…. Já..

Já jsem se probudil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 misa660 misa660 | Web | 7. srpna 2016 v 10:40 | Reagovat

Tak aspon, že se probudil :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama