Říjen 2016

Sirotčí plamen

30. října 2016 v 21:36 | Nikolas |  Básně
U stojatého jezera tehdy se
tam v temné dáli
samotné tři siroty bály.

Matička jejich v jezeře skončila,
na hladině bezvládně jen se točila.
Dlouhé a smutné byly jejich dny,
O nocích navštěvovala ona jejich dětské sny.

Tatínek jejich slabý byl žalem,
nechal se zlákat tím zrádným hadem.
V hospodě od rána do večera,
samotná ve světničce děťátka brečela.

Však jednou si dal trochu více,
až najednou mu zfialověli mrtvě líce.
Do díry bezedné zahozen byl,
děťátkům pláčem nezbývalo sil.

Hlad a zima jejich společnost tvoří
a ještě teď krysy nožičkám jejich se dvoří.
Už zhasl světla plamínek,
Už nezbylo ani pár mizerných semínek.

Ach pozor!
Však trochu křemene našli drobečkové
Teď najednou ve světničce tancují čertové.
Už není jezero temné a chladné, zrcadlí plameny,

v nichž útrapy drobečků byly navždy ztraceny.

Óda Noci

24. října 2016 v 22:19 | Nikolas |  Básně
Všechno už ztichlo a přízračný nastal klid,
cestu naši stříbrný Luny krásné osvětluje svit.
Slyším to krásné vytí vlčí,
celá ta krajina náhle strachem mlčí.

Noci, tys matkou hrůz.
Noci, tys časem můz.
Noci, tys královnou stínu.
Noci, vítám tě zpět.

Jak krásný drahokam se pyšní na nebi,
mezi zářivými hvězdami si Luna velebí.
Na nebi přes tisíce hvězd jest,
nechám já se k líbeznému spánku vést.

Ten Poklidný čas, však jen jednou stránkou tvou,
jsi také časem, kdy vrazi a zloději se svou hrou.
Z doupat svých vylézají a pod temnou tvou rouškou
hřích za hříchem konají.

Vášní pln je tvůj líbezný čas,
k hýření volá nás hříšný hlas.
Mladá krev, silný vzdor,
Jejich oči vždy upřené jen na obzor.

I ty Noci, však máš konce
i tobě odbíjí kostelní zvonce.
Ten noční klid už mizí,
a co stalo se, je nám náhle cizí.

Tak sbohem buď, má temná paní.

Já musím neochoten vyrazit na světlo ranní.

Smutkem k šílenství

21. října 2016 v 20:30 | Nikolas |  Básně
Šílený skácel se muž k zemi,
v hlavě mu proudí moudrosti jmění.
Divoká pravda a krutá lež,
on byl uzavřen v bílou věž.

Ruce ztřísněné krví vlastní měl,
už doufal, že ten den naposled bděl.
Jeho však našli před krbem vyhořelým
a zamkli jej u duších rozumem osiřelých.

Přízraky v pláštích se z vrchu dívají,
světa mimo věž nedbají.
Muži přichází to stejné líbezné vidění.
"Ach milovaná, i přestože si odešla,
nic na tom se nikdy nezmění.
Srdce mé máš navěky
a já stále čekám dál na ten čas."

Střípky soudnosti pomalu k zemi padají,
muže smutkem šíleného do pout vkládají.
"Byla mým světlem,
byla mým dnem,
tak tě teď prosím Smrti,
brzy si mne vem.

Už se muž nevzpouzí.
Barvy světa v jednu se mění,
už není tím, čím byl.
Den za dnem čeká jen,
Až přijde ten nádherný den,
kdy spatří ji zas.