Smutkem k šílenství

21. října 2016 v 20:30 | Nikolas |  Básně
Šílený skácel se muž k zemi,
v hlavě mu proudí moudrosti jmění.
Divoká pravda a krutá lež,
on byl uzavřen v bílou věž.

Ruce ztřísněné krví vlastní měl,
už doufal, že ten den naposled bděl.
Jeho však našli před krbem vyhořelým
a zamkli jej u duších rozumem osiřelých.

Přízraky v pláštích se z vrchu dívají,
světa mimo věž nedbají.
Muži přichází to stejné líbezné vidění.
"Ach milovaná, i přestože si odešla,
nic na tom se nikdy nezmění.
Srdce mé máš navěky
a já stále čekám dál na ten čas."

Střípky soudnosti pomalu k zemi padají,
muže smutkem šíleného do pout vkládají.
"Byla mým světlem,
byla mým dnem,
tak tě teď prosím Smrti,
brzy si mne vem.

Už se muž nevzpouzí.
Barvy světa v jednu se mění,
už není tím, čím byl.
Den za dnem čeká jen,
Až přijde ten nádherný den,
kdy spatří ji zas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama