Prosinec 2016

Část 4.

31. prosince 2016 v 22:31 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
9.12. 15:00
Po celou dobu, co jsme šli, jsem přemýšlel nad tím, že mi tady něco nesedí. Nevěděl jsem ani proč, ale něco mi říkalo, abychom se teď okamžitě otočili a rychle zmizeli. Já to ale nebral v potaz. Pokusil jsem se z Honzy dostat nějaké informace o té legendě, nebo co to vlastně mělo být, ale jen mi v podstatě neustále opakoval to, co slyšel od toho zvláštního dědy. V domě, kam míříme, uhořeli tři sirotci ne dlouho poté, co zahynuli jejich rodiče.
"Jak vlastně zemřeli jejich rodiče?"
"Mhmmm. Myslím, že ten pá říkal, že matka umřela první….Jo, říkal, že se utopila….A otec no, ten se zanedlouho poté skonal také…" najednou se Honza zastavil a já si teprve uvědomil, že jsme už vyšli z vesnice a ocitli jsme se na malé stezce vedoucí do lesíka. Vše kolem nás bylo zasypáno malým nánosem sněhu, bylo tam ticho až nepříjemné ticho. Všiml jsem si, jak se Honza dívá mezi stromy. Chvíli jsem ho tak pozoroval a zároveň jsem se snažil najít to, co sledoval. Nic jsem však kromě těch zasněžených bezlistých stromů neviděl, vůbec nic tam nebylo.
Nakonec jsem to však nevydržel a zakašlal jsem, abych upoutal jeho pozornost. Okamžitě potom zpozorněl, když se na mě ale podíval, vypadal zvláštně, připadal mi najednou hodně ospalý.
"Ehh, promiň, jen jsem se ….kochal krajinou! Kde jsem to vlastně skončil?"
"Říkal si mi o otci těch dětí." Pokračovali jsme v chůzi a Honza najednou vypadal lépe.
"Á jo, máš pravdu. No ten pán řekl, že se jejich otec nebyl schopen vyrovnat se smutek a tak se nakonec upil k smrti. Smutný co?"
Pokýval jsem párkrát hlavou, nebyl jsem si jistý, jestli mám na takovou otázku vůbec odpovídat. Celá tahle procházka se mi zdála tak velice dlouhá, ale přitom jsme nebyli zase tak daleko od vesnice. Nejenom to, ale odněkud se tu začala objevovat mlha. Naštěstí jsme už před námi zahlédli ten dům a jezero. Vypadalo to tak….opuštěně. Mlha, která se tu teď objevila, jen na té nepříjemné atmosféře přidávala. Čím víc jsme se přibližovali, tím víc se mi tohle všechno zdálo jako hodně špatný nápad. A pak najednou jak jsme šli, jsem koutkem oka něco zahlédl, postavu. Okamžitě jsem se otočil, ale nikdo kromě mě a Honzy tam nebyl. Jen jsem zíral na to mrtvolně klidné jezero. Bylo to hodně nepříjemné….Zdálo se mi, jako by mě to jezero chtělo pozřít a já jako bych ani neměl na vybranou a prostě jsem musel jít dál. Začal jsem se přibližovat k jezeru, a jak jsem pokračoval, uslyšel jsem ženský hlas-zpěv. Zrovna jsem zvedal nohu, abych ji ponořil do vody, když mě najednou vyrušil hlasitý zvuk. Doslova jsem sebou cukl a otočil jsem se směrem na dům. Honza stál před tím domem, vedle něj leželo pár zničených kusů nábytku. Samozřejmě byly všechny značně ohořené.
To, co mě ale opravdu hodně vyděsilo, byl Honzův pohled. Když se na něj podíval, všiml jsem si, že vypadal jako by se z něj vypařil veškerý život. Celý zbělal, z jeho očí vyzařovala jakási nechuť, nenávist. Nevím, jak dlouho takhle na mě zíral, ale mě to rozhodně přišlo jako věčnost.
Pak najednou promluvil, ne…to nebyl jeho hlas, tedy aspoň si to nemyslím, ale v poslední době začínám o své soudnosti dost pochybovat.
"Nemáte tu co dělat!" V podstatě na mě vykřikl a já jsem se závanem chladného větru, který v tu chvíli zavál, upadl na zem. Nachvíli se mi zamlželo před očima a já nebyl ani schopen rozeznat, kde to vlastně jsem.
"Probral" jsem se, až ve chvíli se mnou Honza začal třást. Když jsem se na něj v tu chvíli díval, připadal mi normální. Rychle jsem se postavil a upravil jsem se.
"Promiň, já ….tohle cestování, vždycky mám po nějaké cestě potíže." Usmál jsem se, snažil jsem, aby má lež byla uvěřitelná. A proč jsem chtěl lhát? Protože jsem si sám nebyl schopen vysvětlit, co se mi to v poslední době děje. Tak trochu jsem očekával, že kolem mě obskakovat a vynucovat si, abychom okamžitě šli za učitelkou, jenže on se jen trochu pousmál a namířil si to směrem zpátky do vesnice.
Cestou zpět jsme spolu nemluvili, což mi vyhovovalo, snažil jsem si uspořádat myšlenky, snažil jsem se, abych si nějak přišel na to, co se mi děje.
Když jsme dorazili do hostince, šel se Honza omluvit učitelce s tím, že mu není moc dobře a tak nebude schopen se účastnit žádných aktivit. Docela mě překvapilo to, že nezmínil, jak jsem tam na chvíli omdlel, ale abych řekl pravdu, jsem docela rád. Potřeboval jsem si všechno urovnat, v čemž mi tenhle deník docela i pomohl. K tomu by se mi opravdu nechtělo tohle všechno vysvětlovat učitelce.

10.12. 07:00 Napsáno na kus papíru
SAKRA! SAKRA! SAKRA!

NĚKDO HO UKRADL! MŮJ DENÍK…NĚKDO HO UKRADNUL!

Část 3.

24. prosince 2016 v 23:42 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
8.12. 17:00
Tak tak se mi podařilo uklidit svůj deník, o kterém neměl nikdo vědět, když dorazil Libor se svými kamarády do pokoje. Byl tam i se svojí holkou Katkou. Pamatuji si ji ještě před tím, než začala chodit s tím hňupem. Byla to milá a hodná holka, každý si s ní dokázal popovídat dokonce i já. Jenže po tom, co se s ním "spřátelila", se dost razantně změnila. Ale co, to je její věc, mě neobtěžuje a tak mi to naprosto vyhovuje. To, že ze sebe dělá kvůli Liborovi naprostou kráv……
Sedím teď venku před krčmou, v salonku byli lidi a já nechtěl, aby mě někdo rušil. Je mi tu ale docela zima, asi tady nevydržím příliš dlouho. Už zase sněží, vlastně už je skoro všechno pokryto sněhem, hlavně střechy těch jejich malých domečků, připomíná mi to, že za chvíli jsou Vánoce…Už se docela těším domů….. Bože, mě vážně hrabe, však tu nejsme ani pořádně ani jeden den.
Musím končit, volá nás učitelka.
8.12. 19:30
Opět má představa o osamělé rekreaci byla zničena. Učitelka nám oznámila, že zítra budeme mít program, který nás donutí, abychom spolupracovali ve dvojici. Super…
Alespoň už vím, s kým jsem. Už zase nás "roztřídila" učitelka, nevím, co jí na tom tak baví?! Dobrou zprávou je, že nejsem s Liborem nebo s někým, kdo je podobně nesnesitelný, jsem ve dvojici s Honzou. Pořád mám v živé paměti, jak Honza nadskočil, když uslyšel své jméno. Bylo na něm poznat, že jemu se taky moc ten nápad nelíbí. Každá dvojice dostala za úkol, zjistit něco o téhle vesnici a pokusit se taky pořídit nějaké fotky, promluvit si s místními a tak dále. Upřímně mi to přijde jako velká ztráta času, ale co se dá dělat, dohodli jsme se, že se do toho pustíme po zítra po obědě, ať to máme co nejrychleji z krku.
Po večeři jsem se šel projít kolem náměstí , dále jsme se od krčmy vzdalovat tak pozdě už nemohli. Prostě jsem si chtěl jen vyjít na čerstvý vzduch. V tuto dobu už byla tma a jedinými zdroji světla mi byly hvězdy a louče zapálené u naší "hospody" . Před naší ubytovnou byl v travnatém kruhu zasazen holý strom. Sotva jsem si ho tam v té tmě všiml, ale mou pozornost nepoutal příliš na dlouho. Místo toho mě dost znervózňovalo to, co jsem uslyšel. Něco, asi pes možná vlk, zavylo. Musím uznat, že mě dost v té chvíli dost vylekalo, okamžitě jsem se otočil k vchodu do hospody. Zvlášť mi však nahánělo strach to, že jsem měl neblahý pocit, že mě někdo sleduje. Najednou jsem se prudce otočil, jen abych spatřil, jak se přede mnou na stromě zvedají černá oblaka doprovázená třepotáním křídel.
"To jsou jen ptáci, to jsou jen ptáci." Neustále jsem si opakoval v hlavě, zatímco jsem pomalu ustupoval ke vchodu. Uznávám, že jsem asi musel vypadat dost komicky, ale když jsem uslyšel druhé zavytí, doslova jsem vystřelil ke dveřím a práskl s nimi za sebou. Až když jsem se po chvíli uklidnil, došlo, jak zbaběle jsem se choval, doteď je mi trapně, naštěstí mě snad nikdo neviděl.
No nic, to mi pro jeden den stačí.
9.12. 15:00
Oběd jsme měli dosti brzo, druhý chod se podával okolo půl dvanácté, takže jsme mohli začít s naším úkolem brzo.
"Tak mě napadlo, že bychom mohli vyfotit tuhle budovu a pár dalších domků na náměstíčku. No a pak bychom mohli zajít do nějakého krámku, něco si tam koupit a nenápadně se zeptat na tohle místo." Vyslovil jsem svůj návrh doufajíc, že Honza nebude mít příliš akční nápady, jako například to, že bychom mohli vzít útokem místní archív a ještě tam něco ČÍST. Hodně mě u něj překvapilo, když místo jeho obvyklé energické odpovědi se mi dostálo pouhému: "Mhmm."
V podstatě celou dobu, co jsme fotili, byl Honza zticha místo na naši práci, se soustředil na starou minci, se kterou si pořád pohrával.
"Tvůj šťastný talisman?" řekl jsem to s úsměvem, ale asi mu to znělo trochu vyčítavě. Rychle se ze svého snění probral a já začal svého spolužáka zase poznávat.
"Dalo by se říct, že jo. Je to po dědovi. Myslel jsem, že se ztratila, ale dneska ráno jsem ji našel v kufru a tak z ní nechci spustit oči."
"Je to po dědovi…To znamená.." bylo mi jasné, že by bylo nejen zbytečné dál něco říkat, ne-li nevhodné. A tak jsem jen pokývl hlavou a naznačil mu, ať vybere nějakou cestu.
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme vlezli do malého krámku, který se zevnitř zdál jako příbytek nějaké babky kořenářky. Všude byli různé rostliny, na poličkách bylo koření, směsi věcí, které jsem ani nepoznával a na pultu, za nímž byly malé zpola dveře vedoucí zřejmě do spižírny, byly rozloženy recepty obsahující lidovou moudrost. Celá místnost k tomu byla provoněna bylinami, což bylo pro Honzu značně nepříjemné. Chtěl jsem tedy vše co nejvíce urychlit a tak jsem si dost hlasitě zakašlal, abych majitelce tohoto obchůdky "jemně" naznačil, že má zákazníky. Netrvalo to dlouho a zpoza dveří za pultem se objevila starší žena v starých šatech a s šátkem na hlavě. Ze zdvořilosti jsme si nejdříve něco koupili a až potom jsme se začali vyptávat, tedy já jsem se začal vyptávat, neboť Honza se omluvit a rychle vyběhl ven, bylo jasné, že mu ten pach rostlin moc nesedí.
Prvně jsem si myslel, že ta dáma má prostě špatnou paměť, protože skoro u všeho na co jsem se jí zeptal, jen dlouho přemýšlela a pak jen stejně odpověděla, že neví nebo, že se nepamatuje. Najednou se však u něčeho jakoby přeřekla a já začínal mít pocit, že mi snad takhle odpovídá schválně. Bylo mi to ale vcelku jedno, moc otázek jsem stejně moc neměl. Pak mě ale napadla jedna věc, týkala se našeho příjezdu.
"A co váš hřbitov, ten žádný zvláštní příběh nemá. Víte, viděl jsem tam někoho v noci, když…" ani jsem to nestačil doříct, neboť na mě žena vytřeštila oči a zahulákala: "Mein Gott! Chlapče, já se omlouvám…já…mám moc práce, potřebuji být…sama." No a s tím mě v podstatě vystrnadila ze svého krámku.
Honza na mě čekal před krámkem s velkým úsměvem.
"Tohle se mi nelíbí." Pomyslel jsem si.
"Jako omluvu za to, že jsem tam nebyl moc užitečný, jsem chtěl jít zpovídat další lidi, ale moc štěstí jsem neměl, teda až na jednoho pána, no a ten mi řekl docela zajímavou historku o nešťastné rodině, co žila na kraji vesnice u jezera. Nakonec jim vyhořel dům, říkal, že je to něco jako místí legenda, dokonce byl tak hodný a zaznačil mi to místo, kde stál na mapě." Ani jsem nestačil odpovědět, Honza se totiž už rozběhl a já ho tedy následoval.
"A co to vlastně bylo za chlapa?" vykřikl jsem při běhu na něj.

"No nepředstavil se, ale měl na obličeji takovou velkou a škaredou jizvu. A asi byl na jedno oko slepej."

Část 2.

17. prosince 2016 v 22:46 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
8.12. 2016 13:00
Tahle vesnice snad stále žije ve středověku. Většinu osvětlení tu tvoří louče, svíčky a plápolající krby. Elektřinu sice místní znají, ale mají snad jakousi averzi vůči všemu modernímu. Není tedy divu, že se na nás dívali skrz prsty, když jsme vytáhli naše mobily a jiná "novodobá" zařízení. Stav toho pajzlu, ve kterém nás ubytovali, taky stojí za vidění. Asi naše škole je opravdu na tom tak špatně, že své studenty ubytovává na tomto místě.
Když jsme přijeli, nanosili jsme si naše zavazadla do pokojů, které nám vybrala bohužel naše učitelka. Věděl jsem, že doufat v to, že budu mít pokoj jen a jen pro sebe, je asi dosti marné, přeci jenom mě to dost zklamalo, když třídní oznámila, že budeme na pokoji dva. Nejvíce mě však dorazilo, když jsem se dozvěděl, s kým na tom zpropadeném pokoji budu bydlet. Libor-třídní rváč a prvotřídní hajzl. Sice ostatní ve třídě zrovna moc nemusím, ale tenhle blbeček se naprosto vyžívá v tom, že může ostatním ubližovat. Doufám jen v to, že když u sebe nemá své "kumpány", tak bude trochu mírnější.
Ta krčma, ve které teď jsme, mi připadá hodně stará, taky tak vlastně i vypadá. Skoro všechno je tu ze dřeva, takže se trochu divím, že si tu vůbec dovolí ty svíčky zapálit. Stěny v místnostech měly určitě kdysi bílou barvu, ale časem musely zežloutnout.
Zrovna jsme dojedli oběd a tak jsem se rozhodl, že bych si zase něco zapsal. Jenže jsem pořádně nevěděl, jak začít, tak jsem to tu chtěl popsat. Alespoň budu mít "památku". Původně jsem chtěl jít k nám na pokoj, ale tam byl Libor a pár dalších spolužáků, tak jsem ten diář snad nenápadně popadl a zmizel. Nakonec jsem se zašil do takového malého salónku, který sousedí s jídelnou, kde jsme všichni před chvíli byli.
Přemýšlel jsem nad tím, co jsem včera viděl a má racionálně uvažující mysl rozhodla, že to prostě bylo nějaké blouznění z únavy. Muselo to být.
O chvíli později
Přerušil mě zvuk otevírajících se dveří, abych byl zcela upřímný, málem jsem dostal infarkt, když se ty vrzající dveře otevřely a před prahem stál postarší muž. Měl zvláštní skoro až zlověstný pohled, jeho pravé oko vypadalo na to, že je slepé, čemuž se nedá ani moc divit, když se přes celou pravou stranu obličeje táhne obrovská jizva. Na sobě měl huňatý hnědý kožich, který byl dost značně pošpiněn od hlíny. Co mě vyděsilo nejvíce, bylo to, že v jedné ze svých ohromných rukou třímal sekyru, která byla silně potřísněná krví. Ve chvíli, kdy jsem si toho všiml, jsem celý ztuhnul a doufal, že když se nebudu dívat, tak mě ten muž snad nějakým způsobem neuvidí. Než konečně promluvil, uplynula jen chvilka, ale mně se to zdálo jako věčnost.
"Majitelka, w…kde je majitelka?!" zasyčel na mě s přízvukem a mně naskočila husí kůže. Jen jsem zavrtěl hlavou na znamení toho, že nemám tušení, kde by mohla být. Pohledem jsem sjel dolů a doufal jsem, že tato osoba už zmizí. Když jsem se tak zadíval na podlahu, všiml jsem si konečně kyblíku, ve kterém byly nastrkány zvířecí….něco, nemám tušení, co to vlastně všechno mohlo být. Najednou jsme oba uslyšeli vrzání podlahy a vedle muže se z nenadání objevila majitelka tohoto hostince. Postarší dáma v typickém kroji tohoto regionu. Všiml jsem si hned několika věcí- zaprvé, ti dva se ani nepozdravili. Za druhé, ta žena se na toho muže dívala s jasným a silným odporem, přičemž v ruce držela křížek, jenž měla zavěšený u krku.
"Neobtěžuj mé zákazníky!" vyštěkla na muže a rychle se natáhla po tom kyblíku, jakmile si jej vzala, strčila muži do rukou peníze a rázným pohybem hlavy mu ukázala na dveře. Muž se jen potichu pousmál a ….podíval se na mě a kývl hlavou. Sice se při tom smál, ale mě to přišlo nějak ještě strašidelnější, než když se na mě mračil a v ruce třímal tu sekyru. Pak se muž otočil a pomalým krokem si to namířil k východu. Jakmile se za ním zabouchly dveře tak jsem si já i majitelka krčmy oddychli.
"Ungeheuer." S plivnutím na zem zašeptala. Když si uvědomila, že jsem ji zrovna viděl, jak si plive po podlaze svého podniku, sundala si zástěru a rychle to uklidila. Okamžitě mi hned po té nabídla čerstvě upečené koláčky, ale já s omluvou odmítl, potřeboval jsem si jít na chvíli lehnout. Vyrazil jsem rychle ze salónku a namířil si to do pokoje. Když jsem se však přiblížil ke schodišti, všiml jsem si jedné zvláštní maličkosti. Na stěně byl zavěšený česnek, spousta česneku. Dlouho jsem nad tím ale nepřemýšlel a pokračoval jsem ve své cestě. Naštěstí jsem zjistil, že budu v pokoji sám a tak jsem se pohodlně uvelebil na postel, diář jsem položil vedle sebe a jen tak jsem nechal myšlenkám volný proud.
Nejvíce mi hlavou procházela jedna myšlenka….tohle místo je divné.

Chvíli jsem tu jen tak lenošil a pak jsem se konečně rozhodl, že začnu s tímto zápisem…padá na mě strašná únava, já snad usn-----

Část 1.

7. prosince 2016 v 21:35 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
7.12.2016 20:00
Rozhodl jsem se, že si nakonec začnu psát ten deník, tak jak to po mě původně chtěl doktor. Sice mi to připadá trochu jako ztráta času, je pravda, že nemám vlastně, co dělat a k tomu mě ještě čeká asi dvouhodinová cesta do té vesničky. Asi bych to mohl vysvětlit, jedeme se školou na pět dní do malé a "malebné" vesnice poblíž hranic s Rakouskem. Větší část naší třídy má jako druhý jazyk němčinu a v téhle vísce žijí i nějací Němci a Rakušané, takže by tohle byl výlet dějepisný a zároveň jazykově zaměřený.
Jako obvykle sedím v autobuse sám, naštěstí si to při našem malém počtu dovolit. Tohle by asi můj lékař neslyšel rád. No což, už takový prostě jsem-antisociál. Ne že bych neměl rád ostatní ve třídě, prostě se s nimi jen tolik nebavím, popravdě se nebavím s nikým. Naštěstí už všichni spí a já se tak můžu věnovat svému diáři, nepřeji si, aby kdokoliv věděl, že nějaký vůbec vlastním.
Už ani nevím, o čem psát….. Počasí je hezké, venku docela hustě sněží, ale i přesto jde vidět okolní krajina. Stromy, jen slabě osvětlené svitem měsíce a hvězd, jsou holé a v celé téhle temné scenérii působí trochu strašidelně. Sní…
7.12.2016 21:00
Byl jsem přerušen spolužákem Honzou, nabízel všem v autobuse čokoládu. Ani bych si nevšiml, že přišel, ale když ke mně přistoupil, zastínil mi deník a já okamžitě povyskočil a diář, co nejrychleji schoval. Když jsem se na něj podíval, všiml jsem si, že se snažil nahlédnout na to, co píšu. Snad se mu to nepovedlo. On se však pořád jen mile usmíval, což u něho bylo typické. S poděkováním jsem si od něj vzal kostičku čokolády a po chvíli jsem se zase uvolnil, když jsem se ujistil, že už mě nikdo nebude otrav.., že už budu ponechán o samotě. Znovu jsem si zaměřil na výhled, který se mi teď naskytl, zvlášť v tuto dobu, když přestalo tolik sněžit a na krajinu kolem nás šlo lépe vidět. Přírodu pokryla bílá přikrývka sněhu, což působilo tak trochu kouzelně…(Co to sakra melu?!)
To co nás asi všechny překvapilo, když jsme z ničeho nic uslyšely vytí. Půlka autobusu se najednou probrala k životu a učitelka s průvodcem měli dost práce s uklidňováním a vysvětlováním. Samozřejmě, že někteří z našich šprt… chytřejších spolužáku se pokusili objasnit, jak by se tady mohli vyskytovat například vlci, divocí psi nebo nějaké jiné šelmy.
7.12.2016 21:30
Zahlédl jsem je. Vlky, celou smečku, sledují náš autobus asi už půl hodiny, možná i déle. Většina z nich má bílou nebo šedivou srst a tak je velmi těžké si jich v tom sněhu všimnout, ale jsou tam…..a nejsou jedinými "věcmi", které jsou v lese. Když se zdálo, že se od nás už odpojí a zamíří do lesa, uviděl jsem něco mezi stromy. Asi na úrovni hlavy se mezi stromy se najednou zjevily jakési dvě červené jiskry. Netrvalo to dlouho a vlci samotní si téhle věci všimli a rychle k tomu přiběhli. Mé oči si už musely zvyknout na tu tmu venku, protože jsem je viděl docela dobře. Nejenom to, ale řidič si potřeboval odskočit a tak jsme na chvíli stáli. Když vlci dorazili ke světýlkům, začali se chovat podřízeně, někteří si i lehali na zem, jiní sklopili ocas a uši, šlo u všech poznat, že mají z něčeho respekt. To, co mě však opravdu vyděsilo, bylo to, že se mi na chvíli zdálo, že se ty dvě jiskry pohnuly a dívaly se mým směrem, jakoby věděly, že je sleduju....Zanedlouho však zmizely a vlci se ztratili, kdo ví kam.
Musím uznat, že jsem se musel nějakou tu dobu uklidňovat, že to všechno se mi prostě jen zdálo nebo něc…
Proboha, jsem ale pitomec. Co když to prostě jen nebyly vlci, ale jen psi, kteří doběhli za svými páníčky, kteří měli zvláštní baterky….Už my to moc nemyslí, to bude tou zatracenou únavou.
Do vesnice máme dojet kolem desáté večer, takže se chci vyspat až tam, stejně by se mi tady nespalo moc dobře. Učitelka nás už začala obcházet a budit ty, kteří spali. V dálce už jde vidět obrys nějaké velké budovy. Vidím také světla, ale něco mi říká, že tohle nebudou lampy.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Zrovna jsme projeli kolem místního hřbitova, v té tmě jsou ty křivé kříže a holé stromy kolem neupravených hrobů dost morbidní. Nemám z tohoto místa moc dobrý pocit…..
Znovu jsem to zahlédl. Ty jiskry…ne oči….jsou to oči….uprostřed hřbitova se z ničeho nic na malou chvíli objevila nějaká postava…..Sotva, co jsem však mrknul, byla pryč….

Bože můj, já už snad mám halucinace. Jakmile přijedeme na místo, jdu okamžitě spát. Ostatní věci mohou počkat na zítra.