Část 2.

17. prosince 2016 v 22:46 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
8.12. 2016 13:00
Tahle vesnice snad stále žije ve středověku. Většinu osvětlení tu tvoří louče, svíčky a plápolající krby. Elektřinu sice místní znají, ale mají snad jakousi averzi vůči všemu modernímu. Není tedy divu, že se na nás dívali skrz prsty, když jsme vytáhli naše mobily a jiná "novodobá" zařízení. Stav toho pajzlu, ve kterém nás ubytovali, taky stojí za vidění. Asi naše škole je opravdu na tom tak špatně, že své studenty ubytovává na tomto místě.
Když jsme přijeli, nanosili jsme si naše zavazadla do pokojů, které nám vybrala bohužel naše učitelka. Věděl jsem, že doufat v to, že budu mít pokoj jen a jen pro sebe, je asi dosti marné, přeci jenom mě to dost zklamalo, když třídní oznámila, že budeme na pokoji dva. Nejvíce mě však dorazilo, když jsem se dozvěděl, s kým na tom zpropadeném pokoji budu bydlet. Libor-třídní rváč a prvotřídní hajzl. Sice ostatní ve třídě zrovna moc nemusím, ale tenhle blbeček se naprosto vyžívá v tom, že může ostatním ubližovat. Doufám jen v to, že když u sebe nemá své "kumpány", tak bude trochu mírnější.
Ta krčma, ve které teď jsme, mi připadá hodně stará, taky tak vlastně i vypadá. Skoro všechno je tu ze dřeva, takže se trochu divím, že si tu vůbec dovolí ty svíčky zapálit. Stěny v místnostech měly určitě kdysi bílou barvu, ale časem musely zežloutnout.
Zrovna jsme dojedli oběd a tak jsem se rozhodl, že bych si zase něco zapsal. Jenže jsem pořádně nevěděl, jak začít, tak jsem to tu chtěl popsat. Alespoň budu mít "památku". Původně jsem chtěl jít k nám na pokoj, ale tam byl Libor a pár dalších spolužáků, tak jsem ten diář snad nenápadně popadl a zmizel. Nakonec jsem se zašil do takového malého salónku, který sousedí s jídelnou, kde jsme všichni před chvíli byli.
Přemýšlel jsem nad tím, co jsem včera viděl a má racionálně uvažující mysl rozhodla, že to prostě bylo nějaké blouznění z únavy. Muselo to být.
O chvíli později
Přerušil mě zvuk otevírajících se dveří, abych byl zcela upřímný, málem jsem dostal infarkt, když se ty vrzající dveře otevřely a před prahem stál postarší muž. Měl zvláštní skoro až zlověstný pohled, jeho pravé oko vypadalo na to, že je slepé, čemuž se nedá ani moc divit, když se přes celou pravou stranu obličeje táhne obrovská jizva. Na sobě měl huňatý hnědý kožich, který byl dost značně pošpiněn od hlíny. Co mě vyděsilo nejvíce, bylo to, že v jedné ze svých ohromných rukou třímal sekyru, která byla silně potřísněná krví. Ve chvíli, kdy jsem si toho všiml, jsem celý ztuhnul a doufal, že když se nebudu dívat, tak mě ten muž snad nějakým způsobem neuvidí. Než konečně promluvil, uplynula jen chvilka, ale mně se to zdálo jako věčnost.
"Majitelka, w…kde je majitelka?!" zasyčel na mě s přízvukem a mně naskočila husí kůže. Jen jsem zavrtěl hlavou na znamení toho, že nemám tušení, kde by mohla být. Pohledem jsem sjel dolů a doufal jsem, že tato osoba už zmizí. Když jsem se tak zadíval na podlahu, všiml jsem si konečně kyblíku, ve kterém byly nastrkány zvířecí….něco, nemám tušení, co to vlastně všechno mohlo být. Najednou jsme oba uslyšeli vrzání podlahy a vedle muže se z nenadání objevila majitelka tohoto hostince. Postarší dáma v typickém kroji tohoto regionu. Všiml jsem si hned několika věcí- zaprvé, ti dva se ani nepozdravili. Za druhé, ta žena se na toho muže dívala s jasným a silným odporem, přičemž v ruce držela křížek, jenž měla zavěšený u krku.
"Neobtěžuj mé zákazníky!" vyštěkla na muže a rychle se natáhla po tom kyblíku, jakmile si jej vzala, strčila muži do rukou peníze a rázným pohybem hlavy mu ukázala na dveře. Muž se jen potichu pousmál a ….podíval se na mě a kývl hlavou. Sice se při tom smál, ale mě to přišlo nějak ještě strašidelnější, než když se na mě mračil a v ruce třímal tu sekyru. Pak se muž otočil a pomalým krokem si to namířil k východu. Jakmile se za ním zabouchly dveře tak jsem si já i majitelka krčmy oddychli.
"Ungeheuer." S plivnutím na zem zašeptala. Když si uvědomila, že jsem ji zrovna viděl, jak si plive po podlaze svého podniku, sundala si zástěru a rychle to uklidila. Okamžitě mi hned po té nabídla čerstvě upečené koláčky, ale já s omluvou odmítl, potřeboval jsem si jít na chvíli lehnout. Vyrazil jsem rychle ze salónku a namířil si to do pokoje. Když jsem se však přiblížil ke schodišti, všiml jsem si jedné zvláštní maličkosti. Na stěně byl zavěšený česnek, spousta česneku. Dlouho jsem nad tím ale nepřemýšlel a pokračoval jsem ve své cestě. Naštěstí jsem zjistil, že budu v pokoji sám a tak jsem se pohodlně uvelebil na postel, diář jsem položil vedle sebe a jen tak jsem nechal myšlenkám volný proud.
Nejvíce mi hlavou procházela jedna myšlenka….tohle místo je divné.

Chvíli jsem tu jen tak lenošil a pak jsem se konečně rozhodl, že začnu s tímto zápisem…padá na mě strašná únava, já snad usn-----
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 21. prosince 2016 v 15:48 | Reagovat

zvonce zvonte! pokračovanie! už som si myslela že sa nedočkáme :)
už som hovorila že máš pekné opisy? také vecné a predasa podrobné, čitateľ si scénku predstaví ako keby bol na filme v 3D kine. v momente keď tam nabehol ten starček, tak som myslela že skolabujem. čo bolo v tom vedierku? keďže majiteľka s ním bola za dobré a nesřah hlavu našemu protagonistovi, myslím, že to nebol žiaden masový vrah, ale skor nejaký rezník. či? no, každopádne, cesnaky v dome neposobia práve najnevinnejšie, som zvedavá, čo za skvelé dobrodružstvo sa vykľuje z tohoto :)

2 tariash tariash | 21. prosince 2016 v 23:25 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, měl jsem nějaké potíže, ale už je vše v pořádku a taky jsem měl asi zmínit, že každý nový díl vyjde v sobotu (i teď na Vánoce)

3 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 27. prosince 2016 v 22:33 | Reagovat

[2]: neospravedlňuj sa. ja tie problémy poznám veľmi dobre - skĺbiť rodinu, kamarátov, školu, prácu a písanie je naozaj hotové umenie. Takže hlavne, že si späť a plný nových nápadov a energie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama