Část 3.

24. prosince 2016 v 23:42 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
8.12. 17:00
Tak tak se mi podařilo uklidit svůj deník, o kterém neměl nikdo vědět, když dorazil Libor se svými kamarády do pokoje. Byl tam i se svojí holkou Katkou. Pamatuji si ji ještě před tím, než začala chodit s tím hňupem. Byla to milá a hodná holka, každý si s ní dokázal popovídat dokonce i já. Jenže po tom, co se s ním "spřátelila", se dost razantně změnila. Ale co, to je její věc, mě neobtěžuje a tak mi to naprosto vyhovuje. To, že ze sebe dělá kvůli Liborovi naprostou kráv……
Sedím teď venku před krčmou, v salonku byli lidi a já nechtěl, aby mě někdo rušil. Je mi tu ale docela zima, asi tady nevydržím příliš dlouho. Už zase sněží, vlastně už je skoro všechno pokryto sněhem, hlavně střechy těch jejich malých domečků, připomíná mi to, že za chvíli jsou Vánoce…Už se docela těším domů….. Bože, mě vážně hrabe, však tu nejsme ani pořádně ani jeden den.
Musím končit, volá nás učitelka.
8.12. 19:30
Opět má představa o osamělé rekreaci byla zničena. Učitelka nám oznámila, že zítra budeme mít program, který nás donutí, abychom spolupracovali ve dvojici. Super…
Alespoň už vím, s kým jsem. Už zase nás "roztřídila" učitelka, nevím, co jí na tom tak baví?! Dobrou zprávou je, že nejsem s Liborem nebo s někým, kdo je podobně nesnesitelný, jsem ve dvojici s Honzou. Pořád mám v živé paměti, jak Honza nadskočil, když uslyšel své jméno. Bylo na něm poznat, že jemu se taky moc ten nápad nelíbí. Každá dvojice dostala za úkol, zjistit něco o téhle vesnici a pokusit se taky pořídit nějaké fotky, promluvit si s místními a tak dále. Upřímně mi to přijde jako velká ztráta času, ale co se dá dělat, dohodli jsme se, že se do toho pustíme po zítra po obědě, ať to máme co nejrychleji z krku.
Po večeři jsem se šel projít kolem náměstí , dále jsme se od krčmy vzdalovat tak pozdě už nemohli. Prostě jsem si chtěl jen vyjít na čerstvý vzduch. V tuto dobu už byla tma a jedinými zdroji světla mi byly hvězdy a louče zapálené u naší "hospody" . Před naší ubytovnou byl v travnatém kruhu zasazen holý strom. Sotva jsem si ho tam v té tmě všiml, ale mou pozornost nepoutal příliš na dlouho. Místo toho mě dost znervózňovalo to, co jsem uslyšel. Něco, asi pes možná vlk, zavylo. Musím uznat, že mě dost v té chvíli dost vylekalo, okamžitě jsem se otočil k vchodu do hospody. Zvlášť mi však nahánělo strach to, že jsem měl neblahý pocit, že mě někdo sleduje. Najednou jsem se prudce otočil, jen abych spatřil, jak se přede mnou na stromě zvedají černá oblaka doprovázená třepotáním křídel.
"To jsou jen ptáci, to jsou jen ptáci." Neustále jsem si opakoval v hlavě, zatímco jsem pomalu ustupoval ke vchodu. Uznávám, že jsem asi musel vypadat dost komicky, ale když jsem uslyšel druhé zavytí, doslova jsem vystřelil ke dveřím a práskl s nimi za sebou. Až když jsem se po chvíli uklidnil, došlo, jak zbaběle jsem se choval, doteď je mi trapně, naštěstí mě snad nikdo neviděl.
No nic, to mi pro jeden den stačí.
9.12. 15:00
Oběd jsme měli dosti brzo, druhý chod se podával okolo půl dvanácté, takže jsme mohli začít s naším úkolem brzo.
"Tak mě napadlo, že bychom mohli vyfotit tuhle budovu a pár dalších domků na náměstíčku. No a pak bychom mohli zajít do nějakého krámku, něco si tam koupit a nenápadně se zeptat na tohle místo." Vyslovil jsem svůj návrh doufajíc, že Honza nebude mít příliš akční nápady, jako například to, že bychom mohli vzít útokem místní archív a ještě tam něco ČÍST. Hodně mě u něj překvapilo, když místo jeho obvyklé energické odpovědi se mi dostálo pouhému: "Mhmm."
V podstatě celou dobu, co jsme fotili, byl Honza zticha místo na naši práci, se soustředil na starou minci, se kterou si pořád pohrával.
"Tvůj šťastný talisman?" řekl jsem to s úsměvem, ale asi mu to znělo trochu vyčítavě. Rychle se ze svého snění probral a já začal svého spolužáka zase poznávat.
"Dalo by se říct, že jo. Je to po dědovi. Myslel jsem, že se ztratila, ale dneska ráno jsem ji našel v kufru a tak z ní nechci spustit oči."
"Je to po dědovi…To znamená.." bylo mi jasné, že by bylo nejen zbytečné dál něco říkat, ne-li nevhodné. A tak jsem jen pokývl hlavou a naznačil mu, ať vybere nějakou cestu.
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme vlezli do malého krámku, který se zevnitř zdál jako příbytek nějaké babky kořenářky. Všude byli různé rostliny, na poličkách bylo koření, směsi věcí, které jsem ani nepoznával a na pultu, za nímž byly malé zpola dveře vedoucí zřejmě do spižírny, byly rozloženy recepty obsahující lidovou moudrost. Celá místnost k tomu byla provoněna bylinami, což bylo pro Honzu značně nepříjemné. Chtěl jsem tedy vše co nejvíce urychlit a tak jsem si dost hlasitě zakašlal, abych majitelce tohoto obchůdky "jemně" naznačil, že má zákazníky. Netrvalo to dlouho a zpoza dveří za pultem se objevila starší žena v starých šatech a s šátkem na hlavě. Ze zdvořilosti jsme si nejdříve něco koupili a až potom jsme se začali vyptávat, tedy já jsem se začal vyptávat, neboť Honza se omluvit a rychle vyběhl ven, bylo jasné, že mu ten pach rostlin moc nesedí.
Prvně jsem si myslel, že ta dáma má prostě špatnou paměť, protože skoro u všeho na co jsem se jí zeptal, jen dlouho přemýšlela a pak jen stejně odpověděla, že neví nebo, že se nepamatuje. Najednou se však u něčeho jakoby přeřekla a já začínal mít pocit, že mi snad takhle odpovídá schválně. Bylo mi to ale vcelku jedno, moc otázek jsem stejně moc neměl. Pak mě ale napadla jedna věc, týkala se našeho příjezdu.
"A co váš hřbitov, ten žádný zvláštní příběh nemá. Víte, viděl jsem tam někoho v noci, když…" ani jsem to nestačil doříct, neboť na mě žena vytřeštila oči a zahulákala: "Mein Gott! Chlapče, já se omlouvám…já…mám moc práce, potřebuji být…sama." No a s tím mě v podstatě vystrnadila ze svého krámku.
Honza na mě čekal před krámkem s velkým úsměvem.
"Tohle se mi nelíbí." Pomyslel jsem si.
"Jako omluvu za to, že jsem tam nebyl moc užitečný, jsem chtěl jít zpovídat další lidi, ale moc štěstí jsem neměl, teda až na jednoho pána, no a ten mi řekl docela zajímavou historku o nešťastné rodině, co žila na kraji vesnice u jezera. Nakonec jim vyhořel dům, říkal, že je to něco jako místí legenda, dokonce byl tak hodný a zaznačil mi to místo, kde stál na mapě." Ani jsem nestačil odpovědět, Honza se totiž už rozběhl a já ho tedy následoval.
"A co to vlastně bylo za chlapa?" vykřikl jsem při běhu na něj.

"No nepředstavil se, ale měl na obličeji takovou velkou a škaredou jizvu. A asi byl na jedno oko slepej."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 27. prosince 2016 v 22:41 | Reagovat

Honza vyzerá byť sympaťák :) Aj keď mi nejde do hlavy, prečo sa z toho krámiku tak skoro zdúchol. No a tá jeho minca je tiež peknou záhadou. Som zvedavá, ako to všetko napasuješ do skladačky v závere príbehu :)
((Ten dotyčný čo sa rozhovoril a ukázal cestu je predpokladám ten tak trochu cákly starý dedko z "hotelu" :D ))
No, tak už aby bola sobota! Som zvedavá na podrobnosti o tej miestnej legende.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama