Část 4.

31. prosince 2016 v 22:31 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
9.12. 15:00
Po celou dobu, co jsme šli, jsem přemýšlel nad tím, že mi tady něco nesedí. Nevěděl jsem ani proč, ale něco mi říkalo, abychom se teď okamžitě otočili a rychle zmizeli. Já to ale nebral v potaz. Pokusil jsem se z Honzy dostat nějaké informace o té legendě, nebo co to vlastně mělo být, ale jen mi v podstatě neustále opakoval to, co slyšel od toho zvláštního dědy. V domě, kam míříme, uhořeli tři sirotci ne dlouho poté, co zahynuli jejich rodiče.
"Jak vlastně zemřeli jejich rodiče?"
"Mhmmm. Myslím, že ten pá říkal, že matka umřela první….Jo, říkal, že se utopila….A otec no, ten se zanedlouho poté skonal také…" najednou se Honza zastavil a já si teprve uvědomil, že jsme už vyšli z vesnice a ocitli jsme se na malé stezce vedoucí do lesíka. Vše kolem nás bylo zasypáno malým nánosem sněhu, bylo tam ticho až nepříjemné ticho. Všiml jsem si, jak se Honza dívá mezi stromy. Chvíli jsem ho tak pozoroval a zároveň jsem se snažil najít to, co sledoval. Nic jsem však kromě těch zasněžených bezlistých stromů neviděl, vůbec nic tam nebylo.
Nakonec jsem to však nevydržel a zakašlal jsem, abych upoutal jeho pozornost. Okamžitě potom zpozorněl, když se na mě ale podíval, vypadal zvláštně, připadal mi najednou hodně ospalý.
"Ehh, promiň, jen jsem se ….kochal krajinou! Kde jsem to vlastně skončil?"
"Říkal si mi o otci těch dětí." Pokračovali jsme v chůzi a Honza najednou vypadal lépe.
"Á jo, máš pravdu. No ten pán řekl, že se jejich otec nebyl schopen vyrovnat se smutek a tak se nakonec upil k smrti. Smutný co?"
Pokýval jsem párkrát hlavou, nebyl jsem si jistý, jestli mám na takovou otázku vůbec odpovídat. Celá tahle procházka se mi zdála tak velice dlouhá, ale přitom jsme nebyli zase tak daleko od vesnice. Nejenom to, ale odněkud se tu začala objevovat mlha. Naštěstí jsme už před námi zahlédli ten dům a jezero. Vypadalo to tak….opuštěně. Mlha, která se tu teď objevila, jen na té nepříjemné atmosféře přidávala. Čím víc jsme se přibližovali, tím víc se mi tohle všechno zdálo jako hodně špatný nápad. A pak najednou jak jsme šli, jsem koutkem oka něco zahlédl, postavu. Okamžitě jsem se otočil, ale nikdo kromě mě a Honzy tam nebyl. Jen jsem zíral na to mrtvolně klidné jezero. Bylo to hodně nepříjemné….Zdálo se mi, jako by mě to jezero chtělo pozřít a já jako bych ani neměl na vybranou a prostě jsem musel jít dál. Začal jsem se přibližovat k jezeru, a jak jsem pokračoval, uslyšel jsem ženský hlas-zpěv. Zrovna jsem zvedal nohu, abych ji ponořil do vody, když mě najednou vyrušil hlasitý zvuk. Doslova jsem sebou cukl a otočil jsem se směrem na dům. Honza stál před tím domem, vedle něj leželo pár zničených kusů nábytku. Samozřejmě byly všechny značně ohořené.
To, co mě ale opravdu hodně vyděsilo, byl Honzův pohled. Když se na něj podíval, všiml jsem si, že vypadal jako by se z něj vypařil veškerý život. Celý zbělal, z jeho očí vyzařovala jakási nechuť, nenávist. Nevím, jak dlouho takhle na mě zíral, ale mě to rozhodně přišlo jako věčnost.
Pak najednou promluvil, ne…to nebyl jeho hlas, tedy aspoň si to nemyslím, ale v poslední době začínám o své soudnosti dost pochybovat.
"Nemáte tu co dělat!" V podstatě na mě vykřikl a já jsem se závanem chladného větru, který v tu chvíli zavál, upadl na zem. Nachvíli se mi zamlželo před očima a já nebyl ani schopen rozeznat, kde to vlastně jsem.
"Probral" jsem se, až ve chvíli se mnou Honza začal třást. Když jsem se na něj v tu chvíli díval, připadal mi normální. Rychle jsem se postavil a upravil jsem se.
"Promiň, já ….tohle cestování, vždycky mám po nějaké cestě potíže." Usmál jsem se, snažil jsem, aby má lež byla uvěřitelná. A proč jsem chtěl lhát? Protože jsem si sám nebyl schopen vysvětlit, co se mi to v poslední době děje. Tak trochu jsem očekával, že kolem mě obskakovat a vynucovat si, abychom okamžitě šli za učitelkou, jenže on se jen trochu pousmál a namířil si to směrem zpátky do vesnice.
Cestou zpět jsme spolu nemluvili, což mi vyhovovalo, snažil jsem si uspořádat myšlenky, snažil jsem se, abych si nějak přišel na to, co se mi děje.
Když jsme dorazili do hostince, šel se Honza omluvit učitelce s tím, že mu není moc dobře a tak nebude schopen se účastnit žádných aktivit. Docela mě překvapilo to, že nezmínil, jak jsem tam na chvíli omdlel, ale abych řekl pravdu, jsem docela rád. Potřeboval jsem si všechno urovnat, v čemž mi tenhle deník docela i pomohl. K tomu by se mi opravdu nechtělo tohle všechno vysvětlovat učitelce.

10.12. 07:00 Napsáno na kus papíru
SAKRA! SAKRA! SAKRA!

NĚKDO HO UKRADL! MŮJ DENÍK…NĚKDO HO UKRADNUL!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama