Část 5.

14. ledna 2017 v 22:08 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
11.12. 3:33 Zapsáno do deníku
Nedokážu si ani pořádně vysvětlit, co se tady ani vlastně teď děje. Nejsem schopen nebo spíš ani ochoten přiznat, že by tohle mohlo být skutečné. Nemůžu spát, nemůžu ani pořádně myslet. Ale co je snad nejhorší, nemohu se ani nikomu svěřit, však by si mysleli, že jsem se už opravdu asi zbláznil.
….to, co se stalo Honzovi a teď ještě tohle….Asi jsme udělali něco, co jsme dělat neměli. Objevili jsem někoho ne něco, co bych ještě před pár dny považoval ta pouhé výplody fantazie……Nesmím tomu podlehnout…musím se uklidnit.
Ještě že mi vrátili můj deník, je to jediná možnost, jak se "někomu" svěřit, jak si konečně nějak ulevit. Snad to teda pomůže- začnu naprosto od začátku…..
Probudil jsem včera ráno docela brzo, když jsem se rozhlédl po pokoji, uviděl jsem Libora, jak spí a tak jsem si řekl, že bych toho mohl využít a nepozorovaně vypadnout z místnosti, aniž bych se musel bát, že budu prozrazen…Jenže, když jsem začal hledat svůj deník, nemohl jsem ho nikde najít, pod postelí nebyl, v mých věcech schovaný taky nebyl a mě se pomalu začalo dělat úzko. Nelíbila se mi myšlenka toho, že zápisy s mými myšlenkami, pocity a starostmi by si mohl někdo jen tak přečíst. Ještě chvíli jsem prohledával své věci, ale nakonec jsem to vzdal a usoudil, že v pokoji nejspíš nebude. Pak mě napadlo, že bych se zkusil zeptat majitelky, jestli při úklidu náhodou někde neviděla. Rychle jsem se tedy oblékl a šel se podívat k recepci, jestli ji tam snad nenajdu. Místo majitelky jsem tam však uviděl někoho jiného.
"To snad ne! Ten tu fakt chyběl!" pomyslel jsem si, když jsem spatřil před vchodovými dveřmi toho starce. Když mě uviděl, jen se slabě pousmál, avšak mi víc pozornosti nevěnoval, ani mi neodpověděl, když jsem ho pozdravil. Místo toho však pomalu přešel k tomu česneku, který zde byl pověšený a potěžkal si jej. Chvíli jsem na něj jen prostě zíral, nejsem si jistý, jak dlouho jsem tam tak ztuhle stál, ale já po celou tu dobu modlil, ať ten chlap zmizí. Neměl jsem z něho moc dobrý pocit. Snad se není ani čemu divit-nezanechal moc dobrý první dojem, vlastně jsem si myslel, že mě chce zabít, když jsme se poprvé setkali. Teď když nad tím tak přemýšlím, tak to byl vlastně on, kdo nám pověděl o tom místě, kde žila ta mrtvá rodina a kde se nám s Honzou událo pár "zvláštních" věcí.
Nakonec však to ticho bylo prolomeno. Promluvil a mně ztuhla krev v žilách, když se na mě znovu podíval. Jeho pohled vyzařoval čirou nenávist, vypadal jako predátor, který se dívá na slabou a bezbrannou oběť….tak jsem se aspoň v tu dobu cítil.
"Některé věci, chlapče, by měly být ponechány o samotě a nikdo nikdo by neměl rušit jejich klid." Nevím proč, nemohl jsem odtrhnout pohled, nebyl jsem schopen ani nic říct. Jen jsem na něj prostě civěl.
Pak se narovnal, upravil se trochu a pomalým krokem se vydal ke dveřím. Když šáhnul na kliku a pomalu pootevřel dveře, se na mě ještě jednou podíval a chladným hlasem pronesl: "To ale tvůj kamarád již brzy pozná. Mrtví nemají rádi, když někdo ruší jejich pokoj." S těmi slovy se v podstatě se mnou "rozloučil" a zmizel pryč. Stál jsem nehybně na místě asi celých pět minut. Hlavou mi prolétávalo tisíce myšlenek. Chvíli jsem si myslel, že jsem se zcvokl, pak jsem byl přesvědčen, že to právě ten chlap se pomátl a pak nakonec jsem uvažoval nad možností toho, že to, co se včera událo, by mohlo být i skutečné…..
"Chlapče, je ti dobře?" z tohohle transu mě probudil hlas majitelky naší malé ubytovny . Uznávám, že jsem musel vypadat divně- byl jsem celý zpocený, zároveň jsem byl však bledý jak stěna.
"To nic….Jen jsem se vás chtěl zeptat, jestli jste náhodou…" nachvíli jsem se odmlčel a zkontroloval, zda-li jsme v místnosti sami.
"…jestli jste náhodou neviděla můj den…diář, někdy ho s sebou nosím…" nakonec jsem jí popsal, jak vypadá, ale ani mě to příliš nepřekvapilo, když mi potom sdělila, že žádný deník nenašla, ani neviděla.
Zanedlouho poté se podávala snídaně, právě tehdy jsem uviděl Honzu. Vypadal divně, jako by byl duchem nepřítomný. Když si s ním někdo chtěl popovídat, jen kýval nebo vrtěl hlavou, pokud už něco řekl, jednalo se o krátké a jednoduché věty. Nikdo si této změny v jeho chování nevšiml, přeci jenom nám učitelka řekla, že mu není moc dobře a že si pro něj přijedou jeho rodiče….Doufám, že tu budou brzy….snad se mu uleví, až zmizí z tohoto místa, to ale předháním….za chvíli to vysvětlím.
Celý den jsem nebyl ve své kůži. A pak přišlo tamto. Zjistil jsem, kdo "našel" můj deník.
Bylo už po obědě a já byl venku před hospodou. Díval jsem se na ten veliký strom uprostřed náměstí a přemýšlel jsem. Na chvíli jsem se dokázal aspoň trošičku uklidnit.
"Hej blbečku!" dopadl vedle mě kámen. Otočil jsem se a uviděl Libora, jak se objímá se svou holkou a blbě se na mě usmívá.
"Co chceš?!" vyprskl jsem na něj, neměl jsem zrovna náladu na nějaké hlouposti...Jenže…
"Dobrá otázka." Zamával něčím pravou rukou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co drží.
"Co…Jak…" nebyl jsem schopen řeči.
"To sis opravdu myslel, že seš tak nenápadnej, že by si toho nikdo nevšiml?! Neboj se, ani jsem ho pořádně neotevřel. Možná ti ho dokonce i vrátím…" pousmál se. Ten parchant věděl, že mi na tom pitomým deníku záleží.
"Co chceš?" tentokrát jsem to řekl potichu a bohužel i dost poníženě.
"Dnes večer pohlídat, že mě a mé kamarády nebude nikdo vyrušovat při zábavě. Prostě jen půjdeš, kam půjdeme my, a budeš hlídat, jestli nikdo nejde…Učitelka se teď sice stará o toho druhého blbečka, ale já nechci nechat nic náhodě…Takže dnes večer, pokud nechceš, aby si všichni mohli…"
"Ne..Dobrá..kdy…"
"Někdo tě vyzvedne." Tím rychle ukončil náš rozhovor a zanechal mě tam jen v ještě větším uzlíčku zmatení a strachu.

POZNÁMKA AUTORA: Další slíbené pokračování bude vydáno zítra :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama