Část 6.

15. ledna 2017 v 21:04 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
Byl jsem hodně nervózní celý den. Mohl jsem se kvůli němu přeci dostat do problémů…no a taky jsem se nakonec i do problému dostal. Poté co jsem rozdýchal to jeho "oznámení", jsem se šel projít. Chtěl jsem přijít tomu, co se tu děje na kloub. A taky jsem si říkal, že by mi procházka vůbec neuškodila. Prvně jsem se zastavil před tím obchodem té kořenářky, chvíli jsem tam jen tak stál, pozoroval jsem tu budovu a taky se snažil zjistit, jestli je někdo uvnitř. Po chvilce jsem si všiml malé cedulky, která kvůli silnému větru, jenž se tu přihnal, musela spadnout na zem.
"Odjela jsem pro zásoby, vrátím se zítra." Divil jsem se, že tu nechala vzkaz, který všem v podstatě říkal, že u ní doma nikdo není. Ale zase na druhou stranu jsem usoudil, že přeci asi jenom když je to tak malá vesnice, tak se asi místní znají docela dobře a věří si. Jakmile se mi podařilo pověsit cedulku na její místo, kam patřila, rozhodl jsem se ve své procházce pokračovat. Nemohl jsem ze sebe avšak setřást pocit, že mě někdo sleduje. Částečně jsem si to prostě vysvětloval tím, že jsem už byl dost rozrušený a má mysl si se mnou hrála, alespoň v to jsem upřímně doufal. Alternativa se mi totiž ani trošku nezamlouvala. Chvíli jsem vesnicí bezmyšlenkovitě bloudil, na chvíli se mi podařilo přestat myslet na to, co se tu vlastně děje a prostě jsem jenom klidně rozjímal a nechal své nohy, aby mě někam, kamkoliv zavedly. Můj klid ale velmi brzy přerušil ten štiplavý mráz a já si uvědomil, že jsem už dávno opustil vesnici. Abych řekl pravdu, nevím a nechápu, jak jsem se tam dostal. Najednou začalo hustě sněžit, ale já pokračoval v chůzi dál. Šel jsem stezkou, která mi už byla známá. I přesto, že jsem měl v živé paměti, co za podivnost se mi tam stala a dokonce přes varování toho starce, jsem šel dál….k tomu spálenému domu na okraji vesnice. Přestože se tam rychle kupil sníh, jsem kráčel velmi rychle, jako by mě hnala nějaká neviditelná síla.
Sněžilo tak silně, že jsem měl problém vidět na cestu, ale nezastavoval jsem, ani si nejsem jistý, zda-li bych vůbec mohl, kdybych chtěl zastavit. Netrvalo to dlouho a já jsem něco zahlédl v dálce. Světlo nebo jsem si alespoň v tu dobu myslel, že to bylo jen obyčejné světlo. Brzy jsem poznal, že jsem neměl tak úplně pravdu. Když jsem se konečně přiblížil k jezeru, uviděl jsem to. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale přede mnou hořel ten dům….ten dům, ze kterého se teď ozýval dětský pláč a křik. Ne však nadlouho. Nemohl jsem se pohnout, tahle odporná podívaná avšak doprovázena dalším zvukem. Zdálo se mi jako by někdo zpíval….dětská ukolébavka, teď když nad tím tak přemýšlím, musela to být dětská ukolébavka. Najednou jsem sebou nedobrovolně škubnul a spatřil ji. Na hladině jezera se vznášelo bezvládné tělo ženy. Nebyl jsem schopen od ní odpoutat zrak. Nemohl jsem pohnout nohama, připadalo mi to jako by mě někdo železným stiskem držel a nechtěl mě pustit. A pak to přišlo. Z ničeho nic se tělo z hladiny vzedmulo a nelidskou rychlostí se rozletělo proti mně. Jakmile do mě ta žena narazila, zamlžil se mi zrak a já cítil, jak pomalu ztrácím vědomí. Předtím než jsem však úplně upadl do mdlob, jsem něco uslyšel, smích, který mě bude strašit do konce mého života. Byl to chladný a zlověstný smích mladého muže, ale přesto se mi zdál tak, tak….špinavý…nelidský…až démonický….
Když jsem se probral, bylo vše, tak jak jsem si to pamatoval z minulého dne. Dům byl spálený na popel, jezero bylo zase stejné jako předtím. To mi však nijak nepomohlo. Znovu se mi začala vracet myšlenka toho, že jsem se zbláznil a to, co se tu právě událo, bylo pouhým výplodem mé choré mysli. Z ničeho nic jsem uslyšel vytí. Nedaleko za domem stáli tři vlci. Dva šedí a jeden bílý, toho jsem si málem kvůli tomu sněhu ani nevšimnul. Dívali se mým směrem a já v tu chvíli, kdy se rozběhli, dokázal slyšet vlastního srdce. Chtěl jsem se rozběhnout, ale prostě jsem nedokázal svým nohám poručit, aby se daly do pohybu. Když se ke mně smečka přiblížila, zavřel jsem oči a s výkřikem jsem spadl na kolena. A pak….
Pak nic…Chvíli jsem zůstal se zavřenýma očima ve stejné pozici, až když jsem za sebou najednou uslyšel kroky, tak jsem oči konečně otevřel. Ta tři zvířata seděla poslušně přede mnou a dívala se na muže, který se objevil vedle mě. Byl docela mladý, jeho černé vlasy jen více pak zdůrazňovaly, jak strašlivě byl bledý.
"Jste v na místě, kde se stala velká tragédie. Neměl byste tu hulákat." Mluvil, aniž by se na mě podíval, jeho pohled byl totiž zafixovaný na jeho "mazlíčky".
"T-t-to jsou…."
"Vlci…ne jen psi." Jakmile to dořekl, přešel pomalu k tomu bílému prostřednímu psovi, ale z ostatních pořád nespouštěl zrak. Najednou se k bílému sklonil a strčil mu do tlamy ruku. Tou volnou rukou pak zamával a ostatní psy se zvedli a odběhli pryč. Jakmile byli v nedohlednu, se na mě ten muž podíval a pronesl: "Vidíte, není se třeba bát těchto dětí noci." Na obličeji se mu objevil široký úsměv a já mohl zahlédnout dvojici neobvykle dlouhých špičáků.
"C-co jste to řekl?"
"Nic!" řekl to drsně, přísně, jako by si chtěl vydobýt mou pozornost a respekt. Vzdálil se od psa a rychle se ke mně a nastavil mi ruku, aby mi pomohl vstát.
"Děkuju…kdo vlastně ale jst…."
"Ticho." Řekl to tiše, ale zároveň takovým způsobem, který by utišil i rozvášněný dav. Pohlédl mi do očí a já v tu chvíli cítil, jak se celý třesu. Opět jsem ztratil kontrolu nad svým tělem.

Muž se tiše pousmál a promluvil: "Budeš tak hodný a zavedeš mě na místo, kde přebýváš." Nebyla to otázka, prostě mi to řekl a co bylo horší, já prostě je kývl a vydal se směrem do hostince….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ZdenekC ZdenekC | E-mail | 17. ledna 2017 v 14:35 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na tariash.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama