Část 7.

21. ledna 2017 v 23:34 | Nikolas |  Děti nočních hrůz
Nevím, kdy přesně se od nás odpojil i poslední pes. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, ale já nebyl schopen se pořádně soustředit, nedokázal jsem si nic ujasnit, nic vysvětlit, a abych řekl pravdu, v tu dobu jsem se cítil, jako bych ani nic chápat nechtěl, nevím proč, ale připadal jsem si, jak by něco mi "říkalo", že vše bude v pořádku, že se o nic nemusím strachovat.
"Přijel si tady se zbytkem těch cizinců?" Z ničeho nic se ten podivný muž zeptal. Nedíval se na mě, ani když mluvil, ani když jsem mu odpověděl. Tedy já mu vlastně ani nic přímo neříkal, opět jsem jen kývl. Měl jsem z něj špatný pocit, nejsem si jistý, jestli to vůbec dokážu popsat slovy, ale i přesto se pokusím. Bylo to jako bych cítil jakýsi odpor, nechuť, ze které se mi dělalo špatně, přesto jsem však chtěl být jejímu zdroji na blízku, což byl děsivé. Pokaždé, když jsem se na něj podíval, pocítil jsem, jak mnou projel silný pocit strachu, zášti a nenávisti. Nevím odkud se to br….Vlastně si v posledních pár hodinách říkám, že vím, co se tady děje. Tohle místo, tito lidé, vše je to tak nepřirozené, popírá to vše, čemu jsem doposud věřil, čemu mě učili, abych věřil, ale je to tady…Mám strach…..
Když jsme se přiblížili k vesnici, muž se na chvíli zastavil a celou si ji pomalu prohlédl. Z jeho pohledu vyzařovala nenávist, vypadalo to, jako by si snad vzpomněl na nějakou křivdu, jenž mu ta vesnici způsobila…ani nevím, jak mě tohle napadlo…mám problém pořádně myslet….
Po chvilce čekání mě pobídl, abych jej dovedl na místo mého pobytu. Až teď po všem co se událo, si uvědomuji, že s největší pravděpodobností věděl, kde naše třída přebývá, až teď mi dochází, že mu šlo o něco jiného….
Došli jsme před dveře hostince, chvíli jsme tam jen tak stáli, pak se z ničeho nic konečně podíval a promluvil: " Buď tak hodný a…" přerušil ho však zvuk vrzajících dveří. Otevřela je majitelka hospody, stála jak zařezaná, celá zbledla a já si okamžitě všiml, že se celou její pozornost upoutal ten tajemný muž.
"To není možné, to není možné." Neustále opakovala, zatímco mne zatáhla za ruku a vtáhla mne dovnitř. Okamžitě za námi zavřela dveře a zrovna, když se tak stalo, připadal jsem si, jako by ze mě spadla jakýsi tíže, už jsem to byl zase já. Když jsem se podíval ven z okna, nemohl jsem toho muže najít, bylo jako by se vypařil.
"Děkuji, ale já musím vědět, co se tu sakra…" chtěl jsem pokračovat, ale bylo mi jasné, že mne vůbec nevnímá. Až když jsem se jí dotknul, podívala se na mě, sundala si svůj křížek, který měla zavěšený kolem krku a dala mi jej.
"Na nic se neptej, stejně bys tomu nevěřil. Jen si pamatuj jedno, nesundávej si to." To mi zrovna stiskla ruku, ve které jsem držel její křížek. " A ještě jedna věc, pokud ho znovu uvidíš, utíkej!" Nečekala na odpověď, prostě okamžitě odešla a nechala mě tam zmateného a s otázkami, na které jsem prostě musel znát odpověď.
Teď, když nad tím tak přemýšlím, to, že takhle zareagovala, potvrzuje, že jsem se snad nepomátl, že tohle všechno není jen výplod mé mysli.
Se vzpomínkou toho, co se stalo u toho spáleno domu živě v paměti, jsem se vydal za Honzou, od doby, co jsme to místo navštívil, byl doslova jiný, zvláštní, nebyl to on a poté co jsem tam viděl, jsem si říkal, že bych ho alespoň šel zkontrolovat.
Byl v pokoji sám…Na chvíli jsem ztuhl, myslel jsem si totiž, že je mrtvý. Ležel tam bezvládně na posteli, byl celý bledý a měl nepřítomný pohled. Až když jsem se k němu opravdu přiblížil, tak tak se na mě podíval a něco zašeptal. Nevím, co přesně říkal, ale jeho pohled mluvil za vše, prosil mě o něco, ale mě to v té době nedošlo. Možná chtěl, ať tam s ním na chvíli zůstanu nebo ať někomu řeknu, co se tehdy událo….Chtěl jsem pomoct, ale prostě jsem nemohl nevěděl jsem jak a to bylo na tom to nejhorší. Zrovna když jsem se připravoval k odchodu, musel v sobě najít nějaký zbyteček síly a chytil mě za paži.
" Nechoď tam…" řekl to potichu, málem jsem ho neslyšel. Podíval jsem se na něj a v jeho očích jsem spatřil hrůzu. Bál se něčeho a mě připadalo, jako by snad věděl, že se k něčemu schyluje…. Chtěl jsem se ho říct, ať pokračuje, ale do místnosti vstoupila učitelka. Vyvedla mě rychle z místnosti, nechtěl jsem se však nechat odbít.
"Paní učitelko, nevíte, co s Honzou je?"
"Nejsem si úplně jistá, ale nejspíš to bude jen silnější horečka, pro jistotu jsem zavolala Honzovi rodiče. Zítra si pro něj přijedou." Nachvíli se odmlčela a pak pokračovala: "Nemyslím si, že by ho měl někdo z vás teď navštěvovat, nechceme přeci, aby se někdo nakazil." A s tím mě v podstatě naznačila, že za ním nemám chodit. Nejenom to, když se mnou mluvila, všiml jsem si jednoho z Liborových kámošů, který nás sledoval. Měl můj deník a mě tedy bylo jasné, že má být můj doprovod.
Měl jsem pravdu…Chvíli jsme počkali ve společenské místnosti, dokonce si i zjistili, kdy učitelka chodí za Honzou, kdy si projde celou ubytovna a tak dále. Počkali jsme, dokud se nezatmělo a pak jsme vyrazili.
Zanedlouho jsme se setkali s Liborem a zbytkem té jeho tupé bandy. Naštěstí mi hned dali můj "majetek" zpátky, ale ani jsem se je raději nepokoušel podfouknout a zmizet, bylo mi jasné, že by mi to moc nepomohlo a já teď opravdu nepotřebuju ještě další problémy.
Cesta na hřbitov netrvalo dlouho, přestože mi připadalo, že byl vesnici tak vzdálený. Okamžitě, když jsme se postavili před vstupní bránu, dostal jsem nepříjemný pocit, nebyli jsme zde vítáni. Vzpomněl jsem si na slova toho starce….Neměli jsme je rušit.
Libor si musel mé nechuti vstoupit všimnout a samozřejmě to okomentoval: " Neboj se, sralbotko. Ty s náma nejdeš, prostě jen budeš hlídat tady před bránou. JASNÉ?" schválně zařval, snad si myslel, že mě to vyděsí, ale já mu nevěnoval moc pozornost, jen jsem kývl a popošel jsem trochu dál, tak abych mohl vidět, zda-li někdo nepřichází. Oni se ode mě odpojili a s hlasitým smíchem pokračovali dále za hřbitovní zdi.
Opodál byl malý hrob, bez jména, bez kříže, prostě tam jen tak byl…Nebylo na něm něco v pořádku, zdálo se mi, že už je tam nějakou domu, přesto ukazoval známky toho, že jej někdo v nedávné době narušil. Podíval jsem se okolo, abych zkontroloval, jestli někdo opravdu nejde. Nic.
Jen ten jejich pitomý smích, jinak vůbec nic.

Sehnul jsem se k hrobu, ani nevím proč a dotkl jsem se té hlíny. Zrovna v tu chvíli jsem to ucítil…někdo mne popadl za krk…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama