Květen 2017

Hranice normálnosti

14. května 2017 v 11:52 | Nikolas
Hranice normálnosti
Někdy se ptám sám sebe, jestli jsem zrovna normální. Málokdy potkám někoho, kdo má stejné zájmy jako já nebo někoho, komu se alespoň líbí stejné věci jako mě. Opravdu si často připadám jako nenormální podivín, kterému trochu straší ve věži. Asi bych mohl říct, že jsem dětinský, trochu rozmazlený, praštěný a neposedný, ale to je pro mě naprosto normální. Otázka "hranice normálnosti" by se však dala rozebírat donekonečna a to nespočetnými způsoby, ale myslím si, že každý by měl nejdřív sám za sebe posoudit, díky svým vlastním zkušenostem, co považuje za normální a co ne. Člověk by se neměl nechat ovlivňovat společností a předsudky. Nikdy bychom neměli ostatní odsuzovat jen proto, že oni dělají nebo se jim líbí věci, které zrovna my považujeme za "nenormální" (pokud nikomu nebo něčemu neubližujíNerozhodný).

Co tím chci říct, je to, že si myslím, že žádná opravdová a univerzální hranice normálnosti neexistuje, protože to, co člověk považuje za normální či nenormální, ovlivňuje spousta věcí jako například výchova, kultura, zájmy dané osoby a vlastní životní zážitky. Takže aby to vypadalo, že vím jak napsat nějaký inteligentní závěr, tak napíšu tohle: Každý má právo na to, aby považoval něco za naprosto normální a něco již za hranicí normálnosti, ale nikdo by neměl mít právo, aby své názory vnucoval ostatním.

Maminko

14. května 2017 v 11:26 | Nikolas |  Básně
Drahá moje maminko,
chci se ti svěřit malinko.
Dobře si pamatuji na všechny ty časy,
kdy hrůzou a vzteky sis asi trhala vlasy.

Dobře si vzpomínám na něžnou tvou péči,
kdy já malinký se učil rodné řeči.
Jsi mi rádkyní, kamarádkou, jsi perfektní máma,
ale když něco mi hrozí, jsi hrozivá dáma.

Trpělivě si mě učila krůček po krůčku,
až dovedla si mě k dospělosti potůčku.
Kdybych mohl, snesl bych ti modré z nebe,

jen abych já potěšil také tebe.