Trest

10. dubna 2018 v 17:44 | Nikolas
Celou místností se tehdy nesl odporný zápach.
Z ničeho nic se sklepení dveře rozrazily dokořán a do temného sklepa vstoupil muž oděný v novém obleku, který byl avšak od něčeho zašpiněn. Muž samotný byl naprosto propocený, jeho oči neustále kmitaly tam a zpět a prsty jeho levé ruky nepřetržitě poklepávaly o jeho stehno.
Chvíli tam jen tak stál a zíral do černé prázdnoty, asi až po deseti minutách za sebou zavřel dveře a vstoupil dál. Z kapsy si vytáhl svůj mobil a svítil si na cestu, aby náhodou v té tmě nespadl ze schodů. Zase tam tak dlouho postával, jen se díval na svůj telefon snad s očekáváním, že se mu má někdo ozvat.
Mobil si nadzdvihl na úroveň očí a palcem přejížděl po zhasínající se obrazovce. Chvěly se mu rty a z očí mu zkapávaly slzy. Jen tam tak tiše vzlykal, osamocen, nemilován, myslel si.
Náhle však zavrtěl hlavou, mobil zastrčil zpět do kapsy a začal se upravovat. Chvíli to trvalo, ale jakmile byl hotov, rozpochodoval se po místnosti. Musel ji velice dobře znát, protože i přes tu naprostou tmu o nic zakopnul a ani do ničeho nenarazil.
Sklepem se tedy ozývaly pouze jeho kroky, kapky deště dopadající na okenní sklo a třískání okenic způsobené silným větrem.
Zase se zastavil.
Chvíli se nic nedělo. Zase jen tak hleděl do prázdnoty.
Až po dlouhé chvíli se zase rozpohyboval. Skoro až s nacvičenou přesností vytočil něčí číslo a přiložil si mobil k uchu.
Nic, žádná odpověď.
Hlasová schránka.
"Byla si moc…moc zlobivá.." chvěl se mu hlas a svůj pláč se ani nesnažil skrývat. Posvítil si na skvrny na svém obleku, prostě na ně jen tak bezděčně zíral. A pak znova spustil: "Navštívil jsem i tvé rodiče. Řekl jsem jim, jakou to špatnou dceru vychovali."
Velmi hlasitě vydechoval. Něco se mu otřelo a on s výrazem plným vzteku hodil mobilem o zem.
"Několikrát jsem ti říkal, aby si koupila ten PODĚLANÝ jed!"
Nastalo ticho, které bylo až po pár minutách přerušeno hlasitým rozbitím oken, které vichřice vyrazila z jejich původního místa. Celou místností profoukl silný vítr, až poté co za nějakou dobu bouřka ustala, šlo slyšet, že se ve sklepě něco těžkého houpe na provazu.
Muž se otočil směrem k místu, odkud vycházel onen zvuk.
"Neměla si být tak zlobivá. Teď se musím jít postarat o děti. Musím se postarat, aby….aby také nebyly zlobivé, stejně jako jejich maminka."
Pak už jen pomalým krokem vystoupal po schodech a bez otáčení se zpět opustil tento temný úkryt svých hříchů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama